Příručka pro nešťastný život

*4*

Můj táta se jmenuje Otakar Vážka. Tedy jmenoval. Byl uznávaný biolog. Jezdil po světě a pomáhal zachraňovat ohrožené druhy rostlin a hmyzu. Pomáhal vytvářet umělé prostředí, ve kterém by tyto organismy mohly žít, aby nevymřely.

Měli jsme spolu krásný vztah. Pamatuji si, že mě brával do kina a na loutková představení, a že mi před spaním četl pohádky. Býval pracovně dlouho pryč, ale vždy, když se vrátil, tak se snažil mi ten čas vynahradit. Pamatuji si, když se jednou nestihl vrátit na Vánoce, tak jsme je společně slavili až o dva týdny později. Táta mě omluvil ve škole a celý den jsme strávili jen spolu. Večer jsme potom slavili Vánoce. Ten den padal sníh, první sníh té zimy. A táta mi řekl, že je to dárek od něj pro mě. Já jsem mu to věřila a byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala.

Před devíti lety se vydal na cestu do Brazílie, zachránit nějakého motýla v džungli. Ale pak se táta ztratil. Nikdo o něm nic nevěděl, prostě se jednoho dne vypařil. Několik týdnů po něm pátrali, ale našli pouze jeho batoh s osobními věcmi. Po třech měsících byl oficiálně prohlášen za mrtvého. Pohřbili jsme prázdnou rakev. Do dnes netuším proč, přijde mi to jako prázdné gesto. A navíc pořád doufám, že tam někde je naživu.

Dva měsíce po tom směšném pohřbu se máma začala stýkat s Borisem. Byl to tátův nejlepší přítel a jeho smrt nesl těžce. Proto začal pít. Moje máma se ho snažila z toho dostat a to je dost sblížilo. Boris opravdu pít přestal, takže rok po tátově zmizení se máma znovu vdala. Oba ale pořád cítili prázdné místo po tátovi, tak se ho rozhodli zaplnit dalším potomkem. Bohužel máma onemocněla a o dítě přišla. A přišla s ním i o možnost mít další dítě. Boris začal zase pít a máma upadla do depresí. Z těch se sice časem dostala, ale zase upadla do apatie, jakoby jí bylo všechno úplně jedno.

. . .

Chtěla se mi znovu brečet, ale jakoby mi už došly slzy. Rebeka mě chytila za ruku. Opravdu jsem její dotyk cítila.

"Taky jsem se zbláznila, že?" zeptala jsem se.

"Každý se s depresí vyrovnává jinak. Já jsem ráda, že tu pro tebe můžu být."

"Až na to, že tu nejsi." povzdechla jsem si. Sáhla jsem do skříňky pod umyvadlem a vytáhla schovanou láhev whisky a skleničku.

"Promiň Beky, jestli mám pokračovat, tak tohle budu potřebovat." nalila jsem si do skleničky a zhluboka se napila, zatímco se na mě Rebeka jen tiše dívala.

"Tak jo," povzdechla jsem si, "zpátky k mému mizernému životu."