Příručka pro nešťastný život

*1*

Kdybych řekla, že je náš vztah komplikovaný, pořád by to bylo moc jednoduché. Chodím se svým přítelem už čtyři roky, od svých osmnácti. Seznámila nás naše společná kamarádka Sára na narozeninové oslavě jejího přítele. V té době už jsem začínala mít deprese z toho, že jsem poslední nezadaná holka ve městě. Takže když mě tenhle ne moc hezkej, ale milej sportovec pozval na drink, neodmítla jsem. Ještě tu stejnou noc jsme skončili u něho doma. Nebyla jsem už panna. O své panenství jsem se připravila sama, o dva roky dříve, ale byl to můj první sex. Dost jsem od toho očekávala, přece jen jsem měla dost nakoukáno z internetu, ale nakonec to bylo spíše zklamání. Pot, funění, skákal po mě jako po trampolíně a víc nic. Žádně bouřlivé vyvrcholení o kterých se dočtete v ženských románech. Sehrála jsem mu divadélko s předstíraným orgasmem. Nic nepoznal. Když jsem potom pozorovala, jak celý upocený usíná, modlila jsem se, aby to příště bylo lepší. Doufala jsem, že na vině je pouze všechen ten vypitý alkohol. Ale už v několika příštích měsících jsem se měla přesvědčit, že to tak není.

Druhý den rána se se mnou chtěl jen objímat a mazlit. Šeptal mi do ucha něžnosti a byl vyloženě roztomilý. Potom mi nachystal snídani a uvařil čaj a spokojeně pozoroval, jak mi jídlo chutná. Řekla jsem si, že mu dám ještě jednu šanci mě ohromit. V dalších několika týdnech jsme si ještě několikrát vyšli. Pokaždé byl milý, pozorný a něžný a trávit s ním čas bylo příjemné a zábavné. Dokud nedošlo na sex. Pokaždé to bylo stejné - nudné. Pokaždé jsem mu seehrála orgasmus a přála si, aby toho raději nechal. Začínala jsem mít pocit, že je chyba ve mě.

. . .

"Víš o tom, že to není tvoje chyba, že?" zeptala se Rebeka

"Jistě, ale v té době jsem neměla žádné jiné zkušenosti, se kterými bych mohla srovnávat, viš?"

"Rozumím ti. A jsem hrozně ráda, že mi tohle vyprávíš. " Usmála se na mě a já pocítila hřejivé teplo.

"Chci k tobě být upřímná. Chci, abys věděla, kdo jsem. Proto ti to vyprávím." Lehla jsem si vedle Rebeky na postel a když už nic neříkala, pokračovala jsem ve svém vyprávění.

. . .

S Danielem, svým přítelem, jsem chodila už několik měsíců, když jsem se s ním chtěla poprvé rozejít. Cítila jsem, že mě dusí. Chtěl se se mnou vídat každý den, ale už nebyl tak pozorný jako dříve. Na jeho nudnou verzi sexu jsem si zvykla a taky jsem si zvykla, že pokud chci dosáhnout orgasmu, musím se o to postarat sama u nějakého porna. Nebo alespoň erotické knihy. Ten den, když jsem k němu přišla, hned poznal, že se něco děje. Sotva za námi zavřel dveře svého pokoje, tak jsem na něj vyhrkla, že se s ním chci rozejít. Čekala jsem, že bude zuřit, ale on se jen svezl k zemi a začal brečet. Mezi vzlyky se mě zeptal, proč ho chci opustit, když máme mezi sebou takový krásný vztah založený na upřímné lásce. Z toho se mi sevřel žaludek. Řekla jsem mu tedy, že už se o mě vůbec nezajímá, a že mě ani nedokáže sexuálně uspokojit. V tu chvíli brečet přestal. Podíval se na mě svýma červenýma očima a opravdu vážně řekl: "Jestli mě opustíš, tak si podřežu žíly. Ty víš, že toho jsem schopný. Já bez tebe už nemůžu žít."

Jeho slova mě dost zarazila. Věděla jsem, že to nejsou prázdné výhrůžky. Představila jsem si jeho rodiče, kteří si mě za tu dobu již stihli dost oblíbit a jak by mě do konce života nenáviděli a vyčítali by mi smrt jejich jediného syna.

Když Daniel uviděl, že váhám a začínají se mi ronit slzy, tak vstal, objal mě a začal mě přesvědčovat, že se změní, že to bude lepší, jenom, když mu dám ještě jednu šanci. Já jsem si sice chtěla stát za svým, ale v jeho náručí mi bylo tak krásně. Vždycky mě dokázal utěšit, když mi nebylo dobře. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale když mě pustil, otřel mi slzy a podíval se na mě svýma smutnýma zelenýma očima, tak jsem věděla, že s ním chci být.

. . .

"Byla jsem hloupá, že?"

"Neříkej to pořád. Nebyla jsi hloupá, byla jsi zmanipulovaná."

"Zo-E!" ozvalo se najednou zezdola. Ano, i ve svých dvaadvaceti letech stále bydlím v době rodičů.

"Sakra, Zo-E!" Je to sice moje jméno, ale všichni ho vyslovují s anglickou elegancí "Zouí". Takhle mi říká jenom jeden člověk.

"Do prdele, nechtěj, abych šel nahoru, Zo-E!" zavolal výhružně, s opileckým důrazem na poslední "E", můj otčím.