Představivost

14. Zmatek

,,Co tak čumíš?" zasyčela jsem po Patrickovi.

Odlčel si a se zmateným pohledem si šel sednout vedle Ryana.

,,Kam si myslíš, že jdeš?!" zahučela jsem najednou, prudce jsem se zvedla a zavrávorala jsem do Ryanovy náruče. Vtiskla jsem jeho hlavu do mé hrudě a vražedně jsem se podívala na Patricka. ,,Ještě ho nakazíš svou krutostí." zazněla jsem dramaticky.

Alex se zadržujíc smích zvedl ze země a sedl si na postel.

,,Jen ju ignoruj." povzdychl si Nico.

,,Nikdo nebude nikoho ignorovat!" zabručela jsem. Všichni se ušklíbli a nebrali mě vážně. ,,Nikdo mi tady nerozumí! Mám vás dost!" hrála jsem uraženou a vyběhla jsem z chatky, nechajíc všechny zírat v teroru.

,,Pane bože! Chytněte ju někdo!" slyšela jsem pouze za sebou po tom, co jsem vběhla do temného lesa. Malé větvičky praskali pod mými kroky, jak jsem vstupovala stále hlouběji a hlouběji do temnoty. Můj alkoholový pocit pohodovosti byl pomalu nahrazen strachem z neznámého tmavého prostředí. Volající hlasy kluků byly každým krokem méně a méně zřetelné, až už nezbylo nic než zvuk mé chůze. Zastavila jsem se. Otočila jsem se, doufajíc, že uvidím světlo lamp z tábora, ale neviděla jsem nic, než jen tmu. Panika se zjevila v mých očích. ,,Haló..? Kluci...?" zašeptala jsem vyděšeně.

Poškočila jsem šokem ze zvuku lámajících se větví pod cizími kroky. ,,Kdo je tam?" zeptala jsem se ustrašrmeně. Odpovědi se mi nedostavilo, což ve mě spustilo alarm společně s velkou dávkou proudu adrenalinu. Začala jsem couvat s maximální snahou nevydat ani hlásku a působit minimální lámání větví pode mnou. Jistá osoba přidala do kroku a blížila se ke mně. Zpanikařila jsem a se slzami v očích se dala do běhu. Trčící větve škrábaly má lýtka a kopřivy zanechávaly svá pálivá znaménka.

,,Počkej!" slyšela jsem za sebou hlas. Byl to někdo mladej. Zastavila jsem se, prudce jsem se otočila a podívala se dané osobě do tváře. Mé nadšení z očekávání někoho normální opadlo během vteřin, když jsem si uvědomila, kdo proti mně stojí.

,,Proč zrovna ty?" vzdychla jsem zoufale.

,,Promiň tak já jdu zase pryč." zafuněl Patrick otráveně.

,,Ježiši počkej. Jdu taky." protočila jsem oči a následovala ho. Několikrát jsem se málem natáhla a sotva jsem viděla jak jeho, tak to co jsem měla pod nohama. Po pár minutách chůze po minovém poli jsem se ho nenápadně chytla za mikinu a nechala se vést. S myšlenkami o dezinfekci jsem konečně viděla nejen světlo z tábora, ale i světla z baterek. Radostně jsem zrychlila krok a z lesa doslova vyběhla do Jasonovy náruče.

,,Kde si byla?!" zeptal se zděšeně.

,,Já nevím." odpověděla jsem se slzami v očích. Slyšela jsem úlevné hlasy kluků a zoufalý smích. Neviděla jsem je, jelikož jsem měla tvář stále zabořenou v Jasonově hrudi.

,,Můžete jít. Já se o ňu postarám." pokynul Jason klukům, ti odsouhlasili a pomalu se přesunuli zpět do jejich chatky. Zvedla jsem svůj pohled do Jasonových očí. Byly tak uklidňující. Jejich světle modrá až nazelenalá barva byla hypnotizující.

,,Hihi.. Máš centrální heterochromii." zaculila jsem se na něj. Jason se zděsil a zmeteně se začal prohledávat.

,,Ale nee.. Máš nahnědlou barvu okolo zorničky." uchechtla jsem se a Jason si viditelně oddechl. Sloupl si ke mně blíž a obejmul mě.

,,Není ti zima?" zeptal se ustaraně.

,,Teď už ne.." pousmála jsem se. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu opět do očí.

,,Pane učiteli.. Máte tady něco." poukázala jsem na jeho rty, než jsem si stoupla na špičky a políbila ho.

Potom už si jen pamatuju, jak jsem se ráno probudila.. V cizí chatce.. V cizí posteli..

Mám na vás otázku :)
Jaká kapitola se vám líbila nejvíce, byla nejvíce čtivá a celkově prostě nejzajímavější?
Jenom se ptám, abych potom mohla psát více kapitol s podobným konceptem :)

Jinak se omlouvám, že je kratší, ale psala jsem ji na poslední chvíli na letišti :D