Jsem božstvo: Démonická láska

5. Bohyně je zasnoubená??!

Ajisaiko:

Už po probuzení jsem měla pocit, že je něco špatně. Moje intuice mi říkala, že dneska se stane něco, co mě rozhodí. Dala jsem se do každodenního úklidu venku i vevnitř bez snídaně,měla jsem moc těžko v žaludku a díky práci jsem na to brzo zapomněla.

Zrovna když jsem drhla podlahy, se najednou rozrazily dveře a několik osob nakráčelo dovnitř. Vzhlédla jsem a postavila se. Přede mnou stálo několik mužů - démoni a jeden co vypadal jako nějaký šlechtic, protože měl velice draze vypadající žluto oranžové kimono a ochranku, což rozhodně neomlouvalo jeho zuřivý vpád na svaté místo.

"Co tu chcete? Jste na svaté půdě, nevíte jak se zde chovat?" vyštěkla jsem.

"Jsem Netsuki, božstvo podsvětí, syn Izanami." odvětil a projel si rukou černé vlasy. Měl dokonce i černé liščí uši, ale na rozdíl od Tomoeho jen jeden ocas. Asi si jeho matka užila s démonem, jako ta moje.

"Na božstvo se teda chováte dost neomaleně." opáčila jsem.

"Co se to tu děje? A kdo jste vy?!" zahřímal Tomoe, který už si to kráčel chodbou k nám, byl brunátný v obličeji a sršel zlostí.

"Jsem božstvo podsvětí," řekl ten Netsuki.

"A čemu vděčíme za vaší velice... nevhodnou a především neočekávanou novoroční návštěvu?" pronesl Tomoe milým hlasem.

"Správně, novoroční. Jsme tady abychom vyřídili jednu starou dohodu, která do měsíce nabyde platnosti," usmál se Netsuki. "Slečno, za čtrnáct dní máte osmnácté narozeniny, je to tak?" obrátil se ke mě a zase si prohrábl vlasy. Někoho mi připomíná...

"Jo, co to s tím má co společného? Jakou dohodu?" začala jsem být v nejistotě. Vzpomněla jsem si na jednoho chlapce, který si se mnou občas hrál. Hrozně mi připomněl Netsukiho. Prosím jen ať to není...

"Dohodu, kterou udělala a tvá matka," řekl. Na čele mi vyrazil pot. Všechno zatím směřovalo k nejhoršímu.

"Řekni co tady chceš," zasyčel Tomoe a vyvolal liščí plameny.

"Ustup, liško špinavá, přišel jsem si pro svojí snoubenku!" osopil se na něj Netsuki. COŽE?!! Snoubenku?

"Snoubenku?" vydechli jsme udiveně s Tomoem jedním hlasem. Jeho plameny zhasnuly.

"Jistě, tvá matka a má matka nás zasnoubili již dávno.. Když jsme byli malí, a často jsme sem s matkou jezdili a hrál jsem si s tebou, tehdy nás zasnoubili. Matka nedávno zemřela... Nebo se spíš rozprášila na popel, já jsem vládcem a potřebuji mít manželku." vysvětlil nám. Zůstala jsem stát jako opařená a můj život se začínal pomalinku hroutit. To nemůže být pravda. Manželství.. Co to bude obnášet? A co když bude chtít.. Svatební noc?

"Ale já musím zůstat tady v chrámu, nechci se vdávat, a už vůbec ne za úplného cizince," hlesla jsem. Co mám dělat?

"V chrámu samozřejmě zůstaneš, jsi zdejší božstvo," ujistil mě, "sezdáme se, a naše manželství bude plnit pouze formální funkci."

Příčila se mi představa, že si mám tuhle temnou osobu vzít. Bohužel předpokládám, že díky tomu zasnoubení našimi matkami se z toho nedá nijak vybruslit. Dívala jsem se na něj, čekajíc co řekne dál? Odvede si mě hned?

"Napadlo mě, co takhle strávit těch čtrnáct dní u mě v sídle, mimo podsvětí, tam by se ti asi nelíbilo, a pak se vzít, v den tvých narozenin?" řekl nakonec.

Když to zařídila matka, asi je to pro mě to nejlepší řešení. Povzdychla jsem si.

"Skvělý nápad," pousmála jsem se, i když mi do smíchu nebylo.

"Tak se se sluhou sbalte, večer vám pošlu někoho, kdo vás vyzvedne." řekl. Uchopil mojí ruku, zvedl jí ke rtům a jemně políbil. "Opravdu z tebe vyrostla krásná dívka," řekl ještě a i se svou gardou opustil svatyni. Ještě několik minut jsem tam stále jako solný sloup, s ústy dokořán. Musím si vzít někoho kdo je mi cizí a koho vůbec nemám ráda, už nebudu svobodná, nikdy si nenajdou pravou lásku, protože budu mít manžela...

Tomoe:

Otevřel jsem skříň a začal naštvaně cpát věci do tašky. Proč jsem vlastně naštvaný? Hlavou mi probleskla vzpomínka na Netsukiho. Přece mi nevadí že Ajisaiko... NE, nevadí mi to! rázně jsem zapnul zip a posadil se na postel. Vzpomněl jsem si na Nanami, mou poslední lásku a druhý největší omyl. Láska... Je krásná ale tak bolí... Chudák Ajisaiko si lásku asi nikdy nezažila... A ani nezažije..

Den uplynul rychle a večer nás vyzvedla malá dívka s ocáskem a oušky jako kočka. Ajisaiko se hned začala rozplývat nad její roztomilostí, určitě poslal naschvál jí aby se cítila dobře... Aspoň že tak. Tahle dívka vyvolala růžový portál. Prošli jsme jím a na druhé straně byla krásná zahrada s jezírkem, potůčkem, stromy, a spousta záhonu se stálozelenými i holými keři a prázdnými místy pro květiny na jaro.

"Nádhera," rozplývala se Ajisaiko rozhlížejíc se kolem. Dívka nás zavedla rovnou do jídelny. Jakýsi sluha-démon s rohy odnesl naše tašky a dívka nás usadila u stolu.

****

Večeři jsem přečkal s utrpením, ten hajzlík mě pořád ponižoval a já nemohl nic dělat, takže jsem s potěšením uvítal horkou lázeň na odpočinek. Ajisaiko se mě sice zastávala, ale tím jsem se cítil hůř.

Usínalo se mi špatně. Nevím, jak tady vydržím dva týdny, aniž bych někoho nezabil...

**Jestli to vážně někdo čte, tak vám děkuju :D a omlouvám se že píšu tak málo, a ještě k tomu krátký kapitoly :)) na té délce zapracuju :D**