#21

114 33 6
                                    

Najednou povídal. Snad jako by vytušil, co chtěla udělat. Nad čím přemýšlela.

"Štěstí," zamumlala. "Nevím, co je štěstí."

"Jak to, že ne?"

"Nikdy jsem ho nezažila."

"Nechápu. Vždyť se za ním tak moc ženete. Všichni."

"Je to jen iluze. Nikdo nemůže být skutečně šťastný. Nikdy. Nikoho takového ani neznám. Ale proč musíme mluvit zrovna o tomhle?"

Téma jako tohle ji až příliš rychle vyčerpávalo.

"Já ho totiž taky nikdy nezažil. Chtěl jsem ho jen zkusit... pochopit."

"Nepřemýšlím o štěstí," přiznala, "když ho nemůžu mít. Bolí to, a proto ti radím to samé. Zbytečně budeš ubíjet sám sebe, protože i kdyby ses k němu byť jen přiblížil, vždycky tě někdo stáhne zpět. Takhle to funguje. Štěstí není, nevěřím v něj. Ale bolest, ta zatraceně existuje. Je všude. Vnitřně tě zabíjí."

Mluvila a mluvila. Bez rozmýšlení. Všechny její náhlé myšlenky. Jelikož alespoň na chvíli bylo všechno lepší. 

Jen na chvíli.

"Zabíjí," zopakoval pomalu, načež na ni pohlédl. Jako vždy, naprosto stejně.

Bez emocí.

COLD | kms ✔Where stories live. Discover now