Šach mat [HP FF] ✔

3| kapitola - Nový život

Tohle probuzení pro Selie nebylo jedno z těch nejlepších. Chvíli vůbec netušila, kde je a proč je v pokoji sama. Až potom se rozhlédla kolem sebe, všude dominovala zelená a stříbrná barva. Teprve v tu chvíli jí došlo, kde se nachází. O půl hodiny později se ozvalo rázné zaťukání na dveře. „Dále," řekla, zatímco si do tašky dávala brk a pergameny, co našla v jedné z poliček. Do pokoje vstoupil Severus. „Měli bychom jít na snídani," řekl rozhodně. „Za půl hodiny začíná výuka a máme-" zašmátral ve své kožené brašně. „Lektvary s Křiklanem," dořekl potěšeně.
„Taky ti přeji dobré ráno, Snapee," pronesla kousavě. Jestli neměla něco ráda, tak co bylo, když po ní ráno někdo chtěl, aby byla aktivní. Nebyla zrovna ranní ptáče. Její spolužák si jen posměšně odfrkl a počkal, až Selie vstane.

Začínalo jí štvát, jak tam rádoby trpělivě čeká ve dveřích, až se konečně uráčí vstát. Na chvíli ji napadlo, že by mohla balení ještě prodloužit, ale zařekla se, že ho nebude provokovat. Nakonec se tedy zvedla. Překvapilo ji, že Snape počkal, až projde a zavřel za ní dveře. Severus si jejího údivu všiml. „Je vidět, že se v Nebelvíru na dobré vychování moc nedbá," pronesl škádlivě. Selie to však brala smrtelně vážně.
„Jasně, ale říct někomu, že je mudlovská šmejdka je naprosto v pohodě," pronesla mrazivě. Na to už Severus neměl co říct.

Nemluvili ani při snídani. Nakonec ticho mezi nimi přerušil Severus. „Selie, podala by si mi máslo, prosím?" Vykulila na něj oči. To bylo poprvé, co použil její křestní jméno. Stále ještě naštvaná mu přisunula talíř s máslem a dál přežvykovala svůj toast. Jak se zdálo, studenti se v této době nijak nelišili od nich samotných. U zmijozelského stolu teď seděla jen ona, Snape a jen čtyři další studenti. Zbytek ještě vyspával. „Můžeme jít, Selie?" ozval se po chvíli její spolužák. Myslela si, že se předtím snad přeslechla, ale asi to tak nebylo. Oba dva se vydali ven ze síně.

„Co to mělo bejt?!" vyjela na něj, když se pohledem ujistila, že jsou sami. „To teď budem velký kámoši?"
„Dovol mi, abych ti připomněl, že jsi to byla ty, kdo nás dostal sem!" štekl na ní zpátky. „Asi ti nedochází, že když tě budu před ostatníma oslovovat příjmením tak to bude podezřelé?" Hm, je pravda, že nad tímhle se nezamyslela. „Musíš kvůli tomu tak vyšilovat, vždyť se přece nic nestalo," promluvil už o něco klidněji. „Musíme vypadat přesvědčivě." Na to Selie zakoulela svými modrýma očima.
„Fajn, tak co navrhuješ?" zeptala se otráveně.
„Oslovování křestním jménem a taky bychom se měli chovat více přátelsky," objasnil ji.

„Fajn," kývla nakonec. To by snad mohlo jít. Nějak tady s ním bude muset přežít ty čtyři měsíce. Možná i míň. Merline, snad ti panáci z Ministerstva opraví ten obraceč času co nejrychleji!

Už tu takhle pobývali třetí týden. Selie seděla pod svým oblíbeným stromem nedaleko jezera. Byl už konec září a vítr sem tam silně zafoukal, ale bylo sluníčko a ona si chtěla užít poslední dny takhle hezkého počasí a strávit ho venku. Uslyšela něčí kroky. Zvedla hlavu. Byl to Severus. Už se ho konečně naučila oslovovat jménem. Nakonec mu opravdu musela dát za pravdu – kdyby se náhodou spletla a řekla mu Snapee, mohli by se dostat do pořádné šlamastyky.
„Konečně jsem tě našel," oznámil jí, když si sednul vedle ní. „Co čteš?" zajímalo ho. Ukázala mu svou knihu – Obraz Doriana Graye. „Dobrá volba, tu mám rád," Selie na něho vytřeštila oči. „Ty znáš mudlovské knížky?" nechtěla věřit.
„A co sis myslela?" odfrkl si. „Asi těžko budu číst jen učebnice." Selie chtěla podotknout něco o tom, že přesně to si myslí. „No jen jsem nečekala, že budeš číst něco od mudlovských autorů, když nima tak pohrdáš."
„A z čeho tak usuzuješ?"
„Možná proto, že schvaluješ to, že lidi jako ty jsou něco vím jen kvůli tomu, že mají čistej původ?" začala se v ní vařit krev.
„Řekl jsem snad někdy něco, co by tuhle tvojí domněnku potvrzovalo?" začal být napružený i on. Selie se zamyslela. Byla pravda, že ho nikdy neslyšela o někom něco takového říci. Vždycky se spíš držel v pozadí. „Ne, ale určitě si o mně taky myslíš, že jsem nějaká mudlovská šmejdka, stejně jako všichni tví kamarádíčci" podívala se na něj. A nebyl to jen Nott, ale i další...Avery, Lestrange tihle všichni neustále slovně, ale občas i fyzicky, napadali studenty z mudlovských rodin. I ona si od nich vyslechla pár hnusných urážek, i když její otec byl kouzelník.

Severus si všiml, že se ztratila v myšlenkách. Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, i když se v něm doslova vařila krev. Co ta holka o něm ví? Neví nic. Neví naprosto nic o tom, co to znamená žít s tímhle příjmením.
„Skončilas?" pronesl ledovým tónem a jeho onyxově černé oči se zapíchly do těch jejích azurově modrých. Selie sklopila pohled. Nevěděla, co mu na to má říct. Snad se i trochu zastyděla, že mu to takhle vmetla do tváře. Jenže ta jejich zmijozelská partička jí tak strašně štvala!

„Hledal jsem tě, abych ti oznámil, že pozítří je výlet do Prasinek," mluvil stále tím tvrdým ledovým tónem.
„A co já s tím?"
„Půjdeme tam."
„Proč?"
„Protože jsme tady jako zahraniční studenti, Selie! Když nám nabídnou, abychom navštívili poslední kouzelnickou vesnici v Británii, tak máme být u vytržení a nedočkaví!" stále byl naštvaný. Selie popošla blíž k němu. Musela si dodat odvahu k tomu, co se chystala udělat. Chytla ho za malíček. Překvapilo ji, jak má teplé ruce. „Promiň, Severusi," řekla potichu. „To jsem nechtěla." Vytrhl se jí a odešel směrem zpět k hradu.

Tak tohle se nepovedlo, pomyslela si.