Spell (Once Upon A Time-Peter Pan FanFiction)

Uvědomění

Jeho otázka zůstala nezodpovězená viset ve vzduchu.

Já jsem se na něj  pouze zírala. Abych byla přesná, zírali jsme na sebe oba dva. Já bílá jako stěna a on s triumfálním úšklebkem. Určitě věděl, že pomoct chci. Že ji potřebuji. Tak dlouho jsem si přála odsud vypadnout a mám konečně šanci. Až na to, že mi ji nabízí nějaký kluk, který mi vlezl oknem do pokoje a já si myslela, že mě přišel zamordovat. To si ostatně myslím pořád.

„Díky, ale já si dokážu pomoct sama,“ řekla jsem hrdě. Nemohla jsem před ním projevit nějakou slabost, ale cítila jsem, že mi chce doopravdy pomoct. Na druhou stranu jsem vůbec nevěděla, kdo je. Někomu cizímu věřit nedokážu. A hlavně, když vypadá jako sériový vrah.

„Moc dobře vím to, že ty si sama nepomůžeš.“ „Proč bych si neměla pomoct sama?“ Nebyla jsem naštvaná, byla jsem pouze šokována. Zčásti ním, zčásti sama sebou. Proč už jsem dávno nezavolala matku nebo neodešla? To jsem vážně takový zbabělec?

Z mého přemýšlení mě vytrhl jeho hlas.
„Protože si to nedovolíš, proto. Staráš se jenom o dobro ostatních a sebe zanedbáváš. Stačí, abych se na tebe podíval a vidím vše, čím jsi. Malá holčička, co se snaží chovat dospěle, aby se o ní nikdo nemusel starat. Ikdyž to očividně potřebuje. A to je vše, co jsi. Nic víc, nic míň.“

Během toho, co mi tohle všechno říkal, chodil po pokoji a rozhazoval rukama, aby dodal svým slovům ještě větší efekt. Podařilo se mu to na výbornou.

Stála jsem tam jako solný sloup, dívala se do země a kousala se do rtu, abych se nerozbrečela. Tenhle člověk mi právě řekl to, co jsem sama sobě velice dlouho zatajovala. Myslela jsem si, že když o tom nebudu přemýšlet, tak na to zapomenu. To se také na chvíli stalo. On mě ale donutil nad tím opět přemýšlet.

„To není pravda,“ stěží jsem ze sebe dostala. Zvedla jsem zrak a podívala se na něj. Seděl na posteli a usmíval se sám pro sebe. Najednou se začal chechtat. Prostě tam seděl a smál se mi. Vypadal opravdu pobaveně a já už jsem chtěla něco říct, když v tom mě předběhl: „Často říkáš něco jiného než si skutečně myslíš, doufám, že že o tom víš.“

Uvědomila jsem si, že nemá šanci něco namítat. Poraženě jsem povzdechla a přistoupila k němu.
„Dobře tedy. Nechám tě, abys mi pomohl.“