Spell (Once Upon A Time-Peter Pan FanFiction)

Necháš mě?

Překvapeně jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Můj zrak padl na postavu, která stála opřená o rám okna.

„Doufam, že se mi jenom zdáš a doopravdy tady nejsi." „Co by bylo špatné na tom, kdybych byl skutečný?" pronesl ten muž, tedy spíše chlapec, s úšklebkem. „Jenom to, že je v mém pokoji někdo, kdo mi chce s největší pravděpodobností ublížit."

Skvělý, pár metrů ode mě stojí kluk, co mě chce přinejmenším znásilnit, zabít a zakopat na zahradě, a já ho ještě provokuju. Ale on se jenom usmál a zvedl obočí. „Proč bych ti měl ubližovat?" „Co jiného bys tady dělal? To jako normálně lezeš cizím lidem do domu a díváš se, jak leží v posteli?"

V tuhle chvíli už jsem neležela v posteli, ale stála jsem vedle ní a snažila se být co nejdál od něj. „Na někoho, kdo si myslí, že ho zabiju, si dost otvíráš pusu." Tohle už moc pobaveně neznělo.

„Stále totiž doufám, že nejsi skutečný a jenom se mi zdáš." Věděla jsem, že zacházím moc daleko, ale nedokázala jsem se přinutit k tomu, abych držela jazyk za zuby. „Tak to doufáš špatně." Začal pomalu kráčet ke mně a já jsem vykročila ke dveřím.

„To bych, být tebou, nedělal." Většina lidí by v tuhle chvíli neuděla to, co jsem udělala já, ale většině se určitě v pokoji zničehonic neobjeví zvlaštní týpek s úmyslem je zabít.

„To si jako važně myslíš, že se nechám zabít od někoho, kdo vypadá, že utekl z místního blázince a rozhodl se vlézt do prvního domu, který viděl?"

Čekala jsem, kdy mě uhodí, ale on se pořád jenom usmíval. „ Budu předstírat, že jsi o mně neřekla, že jsem blázen a namísto toho se tě zeptám, proč si myslíš, že tě chci zabít. Takže, proč si myslíš, že tě chci zabít?"

„Tak na čajový dýchanek jsi určitě nepřišel." Vážně jsem si myslela, že ho tímhle naštvu, ale on měl pořád na obličeji ten svůj pitomý ůsměv.

„Já se ti tady snažím jenom pomoct." On musí být úplně vyšinutý, tohle je neuvěřitelné. „S čím bys mi mohl zrovna ty pomoct?"

„Nechceš se odtud náhodou dostat pryč? Není to tvé přání?" Tímhle mě naprosto zaskočil. Jak to může vědět?

Pouze jsem na něj tupě zírala a nic neříkala. Na tohle jsem neměla odpověď.

Uchechtl se. Věděl, že má pravdu.

„Konečně jsme tam, kde jsem chtěl být. Necháš mě, abych ti pomohl?"