Spell (Once Upon A Time-Peter Pan FanFiction)

Čím to vše začalo

Jsem si jistá, že každý se takto minimálně jednou cítil. Jako vyděděnec, černá ovce, vyvrhel. Nebo ještě něco horšího. A jediné, co chcete, je už takový nebýt. Chcete někam patřit. I kdyby to mělo být statisíce mil pryč od všeho, co je vám vlastní.
                                      . . .
Tak takový mám čas od času myšlenky. Jestli je tohle opravdu to místo, kam patřím. Jestli by nebylo prostě lepší zbalit se, odjet a nikdy se už nevrátit.

Ale vím, že to prostě nedokážu. Na Storybrooke nesnáším spoustu věci, ale cítím, že tady musím zůstat. Kvůli ní.

Já vlastně nevím o nikom, kdo by odsud odjel. Tohle město je prostě začarované. Něco tady všechny ty lidi drží.

Měla bych už o tomhle přestat přemýšlet a vstát. Budík mi zvonil už před půlhodinou a ja tady jenom ležím a přemyšlím nad tímhle zpropadeným městečkem.

Vstanu, sednu si na postel a zadívám se na strop. Povzdechnu si. „Tak, musím dělat to, co musím.“ Ach, jaká to genialní věta, Ivy, pomyslím si.  Konečně se zvednu a z podlahy seberu první věc, která vypadá, že by se dala nosit. Lépe se na ni podívám a zjistím, že je to obyčejné černé triko. Trochu pokrčené, ale to mě moc nezajímá. Jestě vezmu ze země džíny a obléknu se. Vystrčím hlavu na chodbu a  rozhlédnu se. Nikde nikdo. Máma asi jestě spí nebo tady vůbec není. Zajdu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla. „Skvělý, mezi zombie bys fakt zapadla.“ Ani se nesnažím ze sebe udělat něco podobného člověku, nemá to smysl. Vkročím do kuchyně a otevřu lednici. Je v ní pár vajec, plesnivý citron a karton mléka. Vytáhnu mléko a chci se napít, ale naštěstí si všimnu, že je po záruce. Při odchodu z kuchyně ho hodím do koše. Vrátim se do pokoje a vezmu si školní tašku. Při cestě k domovním dveřím si v obýváku všimnu několika prázdných lahví od alkoholu. Noc byla určitě plná zábavy. Už mi to přestalo vadit, zvykla jsem si.

Z botníku vytáhnu tenisky a obuju si je. Z háčku sundám klíče a vyjdu ze dveří ven. Do školy mi to moc dlouho netrvá, ale vstala jsem pozdě, takže jsem věděla, že nepřijdu přesně na čas.

Otevřela jsem dveře do třídy a všechny oči spočinuly na mně. „Pozdě, drahá slečno Spellová!“ řekla Fletcherová, moje učitelka chemie, s úšklebkem. „Díky, toho jsem si opravdu nevšimla.“ odsekla jsem a sedla si na první volnou židli. Fletcherová se otočila zpátky k tabuli napsat několik vzorečků. Po téhle hodině jsem jich přežila ještě několik podobných a konečněnšla domů. Tedy, pokud se to, kde bydlím, dá nazývat domovem.

Když stojím v předsíni a sundavám si boty, uslyším rámus z kuchyně. Nahlédnu zpoza rohu a vidím matku, jak prohledává skříňky. „Co hledáš?“ Matka se na mě otočí a prohlédne si mně od hlavy k patě „Vypadáš na hovno.“ „Ty taky.“ Obě se se zasmějeme a já nechám matku na pokoji. Už dávno jsem se naučila, že je lepší tohle její chování ignorovat.

Vejdu do pokoje, zavřu za sebou dveře, položím tašku na zem a lehnu si na postel. Zavřu oči a přemýšlím, jaké by to bylo odsud prostě odejít. Zvednou se a jít. Odletět. Někdy si opravdu přeji, abych na to sebrala odvahu.

„Dávej si pozor na to, co si přeješ. Nikdy nevíš, jestli se to stane skutečností.“