Kuroshitsuji

Yes, my Ciel. [Sebaciel]

,,Sebastiane?!"
,,Ano, mladý pane?" vešel jsem do pánovy pracovny a se skloněnou hlavou čekal na rozkaz. Ach, kde jsou ty doby, kdy jsem hrdě stál a drze se na něj šklebil, jen abych viděl jeho naštvanou tvářičku.
,,Dal bych si něco sladkého. ...A buď té dobroty a ušetři si kecy o tom, že je před večeří." ušklíbnul se.
,,Jistě, pane."
Odhodlal jsem se zvednout pohled a setkal se tak s tím jeho. Zadíval jsem se pozorně na jeho tvář. Už dávno nebyl tím dítětem, jako když se naše cesty střetly. Jako když mi upsal svou duši, která se stávala lahodnější a zároveň trpčejší každým dnem. Byl teď dospělý muž, rysy jeho tváře zostřely a vlasy měl delší. V očích mu ale stále zůstával ten chladný pohled. Skoro až prázdný. ...Jak to, že jsem si toho nikdy nevšiml?
,,Oi, co tak zíráš?!" zavrčel mladý pán a pootočil hlavu do strany. Neodpovídal jsem, byl jsem až moc upoutaný změnami na jeho těle. Je pravda, že se o něj už nestarám tak, jako dřív. Neoblékám a nekoupu ho, ani ho už tolik nevídám. ...Ale kdy jen můj rozkošný mladý pán dospěl?
,,Hej, Sebastiane!!"
Trhnul jsem sebou a zadíval se mu do očí. Tedy, obrazně řečeno. Přes to mnou poznačené stále nosil pásku.
,,Pane?"
,,Přestaň vejrat a dones mi něco sladkýho. Jsi hluchej, hn? Stárneš, Sebastiane," uchechtnul se, ,,Co se to s tebou stalo? Nudím se. Dřív jsi mě neustále provokoval a byl jsi drzý, ale teď jsi jako ovce. Pěkně hloupá ovce."
,,Co se to jen s Vámi stalo..."
Pán si odfrknul.
,,Už nejsem dítě, sluho. Koukej se ke mně chovat s úctou-"
,,Nezapomínejte, kdo jsem, mladý pane." přerušil jsem ho zavrčením a s ledabylou úklonou opustil místnost: ,,Nyní mě omluvte, jdu připravit Váš zákusek."
Prásknul jsem za sebou dveřmi.
Najednou jsem pocítil jakousi slabost, když jsem si vzpomněl na jeho oči plné chladu a opovržení. Píchlo mě v hrudi.
,,Tohle není můj mladý pán." zavrtěl jsem odmítavě hlavou.
Můj pán by se na mě nikdy nedíval tak... Znechuceně.. Tak...
Na konci chodby jsem se zastavil a klesnul na zem před zrcadlem. Hnusím se mu? Je to pravda? Stárnu snad? Nebo opovrhuje i tím, kým jsem?
Zadíval jsem se na odraz své tváře. Vypadala stejně jako v den, kdy jsem si tuto schránku vytvořil. Husté černé vlasy, hladká pleť a rudé oči. ...Mé oči byly jiné. Vypadaly... Ach, jak tomu ti lidé říkají.. Smutně? Ztrápeně? Unaveně?
Zakroutil jsem hlavou a vstal.
,,To nemůže být můj mladý pán... A ani já už nejsem já."
Vytlačil jsem podivný svíravý pocit v mé hrudi do pozadí a odebral se do kuchyně, připravit pánův dezert. Vždyť, co bych to byl za sluhu?
Sotva jsem vešel, zavalil mě hustý černý dým a pach spáleniny.
,,Bardroy, zase jsi spálil celou večeři?" povzdechl jsem si a otevřel okno, abych se zbavil toho dýmu.
,,Hehe, já myslel- vypadalo to syrový, tak jsem chtěl trošku pomoct."
Protočil jsem oči, než jsem se k němu s falešným úsměvem otočil: ,,To je vpořádku. Jdi prosím pomoct zbytku služebnictva s úklidem zahrady, tohle podzimní počasí je obzvlášť nepříjemné."
,,Hai!" zasalutoval a už ho nebylo.
Svlékl jsem si frak. Opravdu jsem se cítil... Unavený.
Nedal jsem na sobě ale nic znát a za pomoci své démoní síly dal v mžiku kuchyň do pořádku. Zavřel jsem okno, protože venku začalo pršet. Vypadá to na pořádnou bouřku.
Dal jsem vařit vodu na čaj pro ty tři pytle brambor, co se po chvíli objevili úplně promočení ve dveřích.
,,Běžte se převléknout, určitě jste odvedli skvělou práci. Přijďte pak prosím do kuchyně, připravil jsem vám něco na zahřátí."
,,Arigato gozaimasu, Sebastian-san!" ozvalo se trojhlasně a už byly slyšet jen čvachtavé kroky Mey-Rin, Bardroye a Finniana po chodbě.
Než se dovařila voda na čaj, stihl jsem připravit těsto, krém i polevu pro pánův dezert.
Vytáhl jsem z jedné poličky mísu se sušenkami, které jsem dopoledne upekl. Co se o sebe začal pán starat do jisté míry sám, nemám zde tolika využití, a tak mám nějaký volný čas.
Mísu jsem i s už připravenými hrníčky čaje postavil na stůl. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem čaj udělal i sobě.
Těsto jsem nalil do formy a dal ho péct. Mohl bych použít své démoní schopnosti, aby byl dezert hotový do deseti minut, ale.. Byl jsem opravdu unavený a cítil jsem se slabý. ...Kdy jsem naposled jedl? Nepamatuju se..
Vzal jsem si sušenku a zkoumavě se na ni zadíval.
,,Alespoň něco."
Nakonec jsem skončil u pěti. Chuť lidských jídel je pro mě slabá, skoro ji necítím, ale alespoň nebude můj žaludek vydávat ty podivné zvuky. Zrovna jsem krájel ještě teplé těsto na patra, když se vrátili ostatní.
,,Prosím." pokynul jsem jim ke stolu. Vypadali překvapeně.
,,To... Je všechno pro nás?"
,,Ano, Finniane. Je to jen čaj a sušenky." nezaujatě jsem se pousmál a začal do dortu přidávat krém a zdobit ho. Když jsem měl hotovo, nechal jsem ho chvíli ztuhnout.
Omyl jsem si ruce a v tichosti si přisedl k ostatním. Očividně jsem je tím překvapil. Tím spíš, když jsem si vzal sušenku, namočil ji v čaji a začal uždibovat. Nevím, prostě... Bylo mi vážně mizerně. Stále mě pronásledoval pánův pohled a pohrdavý výraz. Nerozuměl jsem sám sobě. Proč mě to tolik.. Rozhodilo? Tak tomu říkají?
Jako první našla odvahu Mey-Rin: ,,Sebastian-san, jste vpořádku?"
,,Abych pravdu řekl, Mey-Rin, sám nevím."
Bylo mi v tu chvíli jedno, že mě uvidí vyčerpaného a zmateného. Podepřel jsem si hlavu rukou a namočil si další sušenku.
,,...Ten dort je nádherný. Je pro mladého pána?"
Přikývl jsem.
,,Poručil si sladké."
Zase zavládlo to zvláštní ticho.
,,Víte," začal jsem po chvíli, ,,Nikdy jsem vám vlastně pořádně nepoděkoval za vaši pomoc. ...Děkuji."
,,To nic není, Sebastian-san!"
,,Brnkačka!"
,,Rádi pomáháme starat se o mladého pána."
Věnoval jsem jim unavený úsměv a děkovně kývnul.
,,Sebastian-san, nezlobte se, ale vypadáte... Vyčerpaně."
,,Myslím, že vyčerpaný jsem. ...Mimochodem.. Nezdá se vám Pán v poslední době poněkud.. Jiný?"
,,Jiný?"
,,Chladnější. Arogantnější."
Mey-Rin si sundala brýle a položila je na stůl. Slabě přikývla a rukama objala hrníček s čajem: ,,Víte, že Pán před týdnem zrušil zasnoubení se slečnou Elizabeth? Zrovna několik měsíců před svatbou. Měli se vzít hned jakmile dovrší plnoletosti, ale stala se spousta věcí... Pánovi bude brzy jedenadvacet.. Mluvil se slečnou osobně, strašně na něj křičela."
,,Mám o něj obavy," povzdechl jsem si a na chvíli zavřel oči, ,,Když si mne dnes zavolal, jakoby to byl jiný člověk než jakého jsem znal.. Byl arogantní a uštěpačný třikrát více než obvykle, a urážel mne. Něco se s ním děje..."
Jak jsem mluvil, zavíraly se mi oči a hlava pomalu klesala. Už jsem skoro ležel na stole, když jsem sebou trhnul a prudce zvednul hlavu.
,,Musím Pánovi... Donést... Jeho zákusek.."
Sotva jsem to dořekl opět mi začaly klesat víčka. Nedokázal jsem už ani jasně uvažovat a vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje.
,,My se o to postaráme, Sebastian-san. Odpočiňte si." ozvali se Finnian a Mey-Rin najednou.
Stihl jsem jim věnovat jen děkovný pohled, než mi hlava klesla na stůl a přestože bych to jako démon neměl vůbec potřebovat, usnul jsem.