You seems like my brother.

2. Cože jsi říkal?

''Cože máme?'' vykoktala jsem zaraženě a on si jen ztěžka vydechl. Mlčky se na mě podíval s pohledem jestli to opravdu myslím vážně a on to má zopakovat.

''Tati!'' okřikla jsem ho a podívala jsem se na matku která koukala na svého manžela stejně tak jako já na svého otce. 

''Bratra.'' zopakoval znovu a čekal horlivé otázky. Tedy alespoň hádám.

''A tohle jste mi chtěli říct kdy?'' povytáhla jsem obočí a naštvaně si založila ruce na prsou. Měla jsem vážně vztek. Měla jsem bratra a několik let o tom nevěděla a věřte že kdybych to věděla, dávno bych ho hledala.

''Hailey..''šeptla moje matka a já se na ní rozhorčeně podívala, přičemž mí malý sourozenci dojídali snídani a občas se podívali po mě a rodičích.

''Pořád jsme jak si neměli odvahu ti to říct, je to bolestivé téma, ale myslím že když už chceš jet do Ameriky, měla by jsi o svém bratrovi něco vědět, už jen proto že vím že se ho pokusíš hledat.'' znovu začal otec a měl pravdu. Hledala bych ho a chtěla ho poznat. Je to sakra MŮJ BRATR o kterým jsem a stále nic nevím. Hnaly se mi do očí slzy, byla jsem zaražená a zklamaná. A jsem si jistá že moje babička s dědečkem o tom věděli a přesto mi nesměli nic říct protože jim to rodiče zakázaly.

Až teď mi dochází, že tu nejsou žádný fotky, tudíž žádné vzpomínky. Zarazilo mě to. Je to přece jejich syn, ale na druhou stranu, chtěli to tajit a jsou a byli v tom doopravdy dobří. Bylo mi tak špatně a byla jsem ráda že teď máme volno z našeho turné, ale Amerika začne se pár dní a na mě padá ještě těžší nervozita.

''Je mi z vás špatně.'' vyprskla jsem a vstala od stolu, přičemž jsem vyběhla schody po dvou do svého pokoje, třiskla dveřmi a vlezla do postele, schoulila jsem se do klubíčka a rozplakala jsem se. Někdo na mé dveře klepal a já to ignorovala, než se dveře otevřeli a v nich se objevila matka. ''Jdi pryč.'' zamumlala jsem a utřela jsem si slzy.

''Zlatíčko..'' povzdychla si a sedla si na mou postel. Cítila jsem jak se postel prohla a cítila jsem svou ruku na jejím boku, cukla jsem sebou a vystřelila do sedu. ''Řekla jsem aby jsi šla pryč, co na tom sakra nechápeš? Chci být sama po takový novině.'' vykřikla jsem ní až skoro naskočila ale s porozumněním vstala z mé postele, odcupitala z mého pokoje, přitáhla jsem si své kolena blíž k tělu a znovu se rozplakala na novo.

Potřebovala jsem někoho kdo mi nelhal, kdo by mě teď objal ale na druhou stranu jsem chtěla být sama, vstala jsem z postele, utřela jsem si slzy, přetáhla přes sebe klokánkovou mikinu a vyšla z pokoje, rychle jsem seběhla schody, obula jsem se a cítila jsem a sobě dva pohledy, který jsem naprosto ignorovala. Vzala jsem si klíče, otevřela dveře a vyšla ven. Jediné co jsem slyšela ''Kam jdeš?'' od své matky ale stejně jsem to ignorovala a rozhodla se jen tak projít, nasadila jsem si kapuci a prostě se procházela. 

V hlavě jsem měla miliony otázek. Kdo je můj bratr? Jak se asi má? Proč je tak daleko? Co se stalo? Je zdravý? Proč není s námi a v kontaktu s rodinou? Ví o nás nebo mu lidi lžou to jak mě? Tolik otázek mě dostávalo. Když jsem do parku došla, posadila jsem se na lavičku a nadechla se toho čerstvýho vzduchu. Měla jsem takovou chuť s něčím třísknout, krev se mě doslova vařila a na druhou stranu jsem chtěla plakat jen plakat.

Zaklonila jsem hlavu dozadu a zavřela oči. Než jsem ucítila jiné tělo vedle toho mého..