The Comeback CZ (Liam Payne)

Prolog - Jake Wood

Dotknu se své tváře, ale nic necítím. Možná jsem tak poraněný, ale jak můžu stát?

Znovu se otočím a volám o pomoc a vše co vidím je nákladní auto pokryté kouřem. Lidé se už shromaždují, když hasiči a sanitka dorazí na místo. Ženy brečí, prosí o pomoc a já přemýšlím, proč si nikdo nevšiml m stát vedle mého auta. Mávám na ně, ale pokud mě můžou vidět, tak mě ignorují.

„Hej!“ zvolám. „Pomozte tady!“ vykřiknu o dost hlasitěji, ale oni jsou moc zaneprázdněni pomoci řidiči toho auta, který je v bezvědomí. A co já? „Oi, Tady!“

„Oni tě nemohou vidět natož slyšet, tak přestaň. Děláš tu ze sebe blázna.“ Řekne někdo, a když se otočím, vidím kluka, nejspíš v mém věku, oblečeného v bílých kalhotách a bílém triku. Není mu zima?  Jsme uprostřed zimních měsíců.

„Kdo jsi?“ ptám se a přitom ustupuji dál. „Měl jsem nehodu, měl bys mi pomáhat!“ vzlyknu znovu, uvědomuji si, že tomu klukovi tady, je naprosto lhostejný ten chaos kolem něj.

„Nemůžu nic udělat. Po pravdě, nikdo nemůže nic udělat. Už jsi dávno mrtvý.“ Řekne, jako kdyby mluvil o počasí, ale já popadnu dech.

„Ne. Určitě nejsem! Mluvím s tebou! Přestaň s tím a pomoz mi!“ požádám ho a otočím se, abych zavolal zdravotníky, když je vidím běžet k mému autu, ale kolem mě je projdou, jako by mě neviděli. „Hej, jsem tady! Né v tom autě!“

„Ty jsi v tom autě, Jaku Woode. Říkal jsem ti to, oni tě neslyší. Jsi mrtvý!“ zamračím se na toho kluka, připravený na něj zakřičet ať si hledí svého, když vidím zdravotníky tahat někoho z toho auta. Dokonce zapomenu i to, že ten kluk ví mé jméno.

Všechno jako by se zastavilo, když vidím mé vlastní tělo pokryté krví, končetiny v divných pozicích a oči bez života. Jsem to já. Vídal jsem svou tvář v zrcadle po 19 let, jasně že vím, že ten člověk na zemi jsem já. Ale já stojím tady. To nemůžu být já!

„Říkal jsem ti to. Jsi mrtvý. Teď pojď semnou.“ Řekne ten kluk znovu a tentokrát se mě snaží chytit za ruku, ale já vybuchnu.

„Ne!“ křičím. „Nejsem mrtvý. Nemůžu být mrtvý!“

„Ugh, znovu už ne. Proč mám vždycky ty nejhorší případy? Bože můj!“ zanaříká a vzhlédne k obloze, jako kdyby k někomu mluvil. „Ano, Jaku, jsi mrtvý. To je tvoje tělo. Zemřel jsi skoro okamžitě po tom nárazu s tím nákladním autem. Ten druhý řidič přežil, což je dobře protože tuhle nehodu jsi zavinil ty. Neřekli ti rodiče, že nemáš řídit, pokud jsi pil? Co se děcka v dnešní době učí?“

Ten kluk není normální.

„Kdo jsi? Proč to děláš? Nemůžu být mrtvý. Nejsem mrtvý. Musím jí to říct, musím!“ vzpomenu si. Já prostě nemůžu zemřít, bez toho abych ji řekl, jak se cítím. Já nemůžu. Nemůžu.

Nemůžu!

„Jsem Louis a přišel jsem pro tebe. Tvůj život tady skočil a ty semnou musíš jit. Notak, nemám na to věčnost.“

„Jsi.. Jsi anděl?“ zamumlám, při čemž stále slyším jak se zdravotníci znovu snaží přivést mé tělo k životu, ale po pár minutách to vzdávají. Jeden z nich mi dokonce i zavře oči.

„Tak mladý,“ zašeptá a zakroutí hlavou a já začínám vyšilovat. Já nejsem mrtvý. Nejsem!

Louis na mě obrátí oči. „Vidíš křídla? Samozřejmě, že nejsem anděl.“

„To je dobře, protože jsi vážně drzý! Co potom sakra jsi? Proč tu jsi?“

„Jsem jen přenašeč. Přišel jsem sem, abych tě vzal do Dalšího Světa, a potom je mám práce u konce. Nemusím být milý, jen tě musím vzít s sebou. Odvést tě z této dimenze, do které už nepatříš.“ Dívá se na mě jako učitel, který se dívá na toho nejhoršího žáka ve třídě, zklamaný a podrážděný protože to ten kluk nemůže pochopit.

„Ale-ale já nemůžu odejít. Neřekl jsem Cassidy, že ji miluju.“ Při mých slovech, Louis odfrkne. „Hej, tohle je pro mě důležité, okay? Já jsem.. řídil jsem, abych ji řekl že jsem do ni zamilovaný od té doby co jsem ji poznal. Nemůžu odejít a neříct ji to. Musí to vědět. Cassidy to musí – O můj bože. Co s ní bude, až se dozví, že jsem mrtv-?“ dusím se při vyslovení těchto slov. Pořád mám potíže se smířit s tím, že jsem mrtvý, ale mé tělo je na zemi, teď už ale zakryté.  „Nemůžu odejít. Nezajímá mě co tvá práce je. Neodejdu, dokud ji to neřeknu!“ vzlyknu, odhodlání naplňuje mé tělo.

„Mám pořád tělo? Můžu to tak vůbec říct?“

„No jasně? A co plánuješ udělat? Být duch a pronásledovat ji každý den jejího života? Nemůžeš se vrátit do svého těla, je moc zničené.“

Podívám se kolem sebe, zoufale hledám cestu ven. Dokud mě to nenapadne. „Počkat.. kdyby mé tělo nebylo zničené mohl bych se vrátit, že jo? Dívám se na Louise, který se zdá zaskočený a svraští,  na mě své obočí.

„Nemůžeš. Tvé tělo je teď nepoužitelné.“ Oznámí mi, když se vzpamatuje.

„Ale možná je tu další tělo,“ přemýšlím nahlas, nejistý co dělám nebo budu dělat. „Nepůjdu, Louisi. Nevezmeš mě tam, dokud ji to neřeknu“

Právě na mě probodává pohledem, ale jsem odhodlaný. Nepůjdu, dokud neřeknu Cassidy, že jsem do ní zamilovaný, i kdyby to nemělo být mé vlastní tělo. „Povídáš nesmysly. Teď pojď semnou Jaku.“ Louis ke mně natáhne ruku, jako by čekal, až se jí chytím.

„Ne. Nepůjdu s tebou. Nějak ji to řeknu!“ křičím a předtím než stihne něco udělat, utíkám.

Běžím odtamtud pryč, přesně jako pokaždé, když mám trénink. Dobrá věc na tom je, že jsem byl v trekkingovém týmu.

Nevím, kam běžím nebo jestli tohle bude fungovat, prostě jen vím, že musím najít tělo. Někdo kdo mi umožní vrátit se zpět a říct Cassidy jak se cítím. Nemůžu odejít, dokud nebude vědět, co k ní cítím. To je vše co vím.

Nějak jsem se dostal do nemocnice a nikdo mě nezastavil za běhání po chodbách. Po tomhle už nepopírám, že jsem mrtvý. Jsem jen běžící duch, který se zoufale snaží najít způsob jak tu zůstat.

Nevím, co mě navádí, prostě jen dál běžím, dokud se nedostanu do pokoje, kde se několik sester a lékařů snaží udržet kluka při životě, Nejspíš je stejně starý jako já, leží ve své posteli, ale taky stojí vedle sebe, zoufalý dostat se zpátky, ale on se nehýbe. Můžu jen vidět to zoufalství v jeho očích.

Podívá se na mě; hnědé oči naplněné panikou a já vím, že mě vidí. „Pomoz mi!“ zakřičí a já přísahám bohu, že nevím, co dělám, prostě jednám.

Popadnu ho za zápěstí. „Ty neumíráš a já neodcházím!“ oznámím, když ho zatáhnu zpět do jeho těla, mezitím co stroje křičí, že nemá žádný pulz. Nepouštím jeho zápěstí, a když zmizí do svého těla, jsem vtažen s ním. Brzy, všechno je znovu černé a já sebou začínám ztrácet vědomí.

Poslední věc, kterou slyším předtím než se všechno ztratí ve tmě je: „Tohle nebude takové, jaké to očekáváš, Jaku Woode.“ Poznávám hlas Louise.

To mě nezajímá, Všechno co vím je, že Cassidy musí vědět, že ji miluji, že ji vždy budu milovat. To je všechno, co právě teď jsem, cíl. Říct Cassidy Morrisové že ji miluji.