Tak trochu jiná Popelka

6.

Sebastian nemohl spát. Celou noc se mu zdálo o plese, o dívkách které jej honily po celém sále a nedaly mu pokoj. Utíkal před nimi až na balkón s výhledem na zahradu. To byla ale chyba, schody, vedoucí na zahradu zmizely. Byl v pasti, jediná cesta byla zatarasená spoustou dívek, které za ním utíkaly. V tom ji zahlédl. Tu dívku. Seděla na opěrce trůnu a pobaveně ho pozorovala svýma modrýma očima. Zamračil se na ni. Na oplátku se ještě víc usmála a poslala mu vzdušný polibek. Dál ji už neviděl, protože ho na zem strhly ty dívky a potom se probudil. Sedl si na kraj postele a protřel si obličej. Věděl, že teď už rozhodně neusne. Vstal, oblékl se a zamířil do knihovny. Když už mu nešlo usnout, rozhodl se alespoň něco dělat.

Rozevřel velké dvoukřídlé dveře a vstoupil do velikého sálu. Knihovna měla tři patra a skleněný strop, kterým za dne svítilo slunce. Teď sem svítil pouze měsíc a i tak tu byla velká tma. Sebastian proto přešel k nejbližšímu stolku a zapálil svíci, která na něm stála, a posvítil si s ní na cestu.

Nevěděl, jakou knihu přesně hledá. Snad nějakou, která by mu dala odpověď, na to, co má dělat dál. Už ale věděl, že míří do zadní části knihovny, do své oblíbené sekce. Nikdo sem nechodil, až na něho, a tak nikomu nevadilo, že tu jsou namíchané knihy všeho druhu. Přesněji jeho nejoblíbenější knihy. Měl rád staré rytířské romány, ještě z dob jeho předků. Miloval to dobrodružství v nich, každý hrdinský čin, který byl oslavován,  každého udatného hrdinu, na jehož počest byla složena píseň a vyprávěly se o nich celé legendy. Už jako malý sem chodil a četl si. 
Rozhlédl se po krátké chodbě ohraničené policeki knih. Pátral pohledem po zdobených obalech, až mu zrak ulpěl na jedné. Potěšeně se pro sebe usmál. Přesně nějakou takovou hledal. Byla vysoko, chtěl se po ní natáhnout, ale zjistil, že ani jeho výška, nestačí na to, aby na ni dosáhl. Stoupl si tedy na první polici a znovu po ní sáhl. Stále mu však chybělo pár centimetrů. Stoupl si na špičky a sáhl po knize. Neudržel ale rovnováhu a sklouzl. Než se však stačil něčeho chytnout, spadl a za ním letěla ta kniha, která mu jen tak tak nespadla přímo na hlavu.

Posadil se a promnul si místo na zátylku, kam se praštil. Ale alespoň měl tu knížku, kterou chtěl. Vstal a už se chystal k odchodu, když si všimnul ještě jedné knížky, která spadla na zem. Zvedl ji ze země a podíval se na ni. Musel se usmát. Byly to pohádky, které mu jako malému četla jeho maminka, když musel jít spát. Maminka vždycky usedla do křesla vedle jeho postele, otevřela knihu a jemným hlasem mu předčítala příběhy. Když dočetla a měla pocit, že Sebastian už spí, láskyplně ho přikryla, políbila na čelo a popřála mu dobrou noc. A s tímto pocitem, pocitem bezpečí a lásky vždy usnul. Sám pro sebe se usmál. Z nostalgie knihu otevřel a podíval se na několik příběhů. Drak, který unesl krásnou princeznu a statečný princ ji vysvobodil a draka skolil, Dívka, uvězněná ve věži, do které se zamiloval princ.

Otočil na další stránku a zahleděl se na obrázek. Princezna, která si vymyslela úkoly, aby se nemusela vdávat. Zaraženě hleděl na obrázek. Princezna, která si vymyslela úkoly, aby se nemusela vdávat! To je ono! To je to, co celou dobu potřeboval! Tuhle knihu mu seslalo samo nebe. Je to tak prosté! Vymyslí nějaký úkol, nějaký tak těžký úkol, že jej žádná dívka nebude moct splnit a on se nebude muset oženit! Proč ho to jenom nenapadlo dřív! Potěšeně stiskl knihu a vydal se zpět do pokoje. Zítra si o tom bude muset promluvit s otcem. Najednou byl unavený. Zívl a sám pro sebe se přitom usmál. Odcházel z knihovny přemýšlíc nad
úkolem, někde v hlouby duše však věděl, že je osoba, u které by si přál, aby vyhrála. Ale momentálně byl moc unavený, aby se nad tím zamýšlel.

Tak jo! Moc dlouho jsem to nevydržela a musela odeslat další díl! Jupí jupí jupí! Nemůžu se moc zdržet, takže jen popřeji ať se líbí a budu se těšit zase příště!

- Alicefocus