Adoptovaná

3.část

Pak jsem si sedla ke stolu a než mamka zavolala „Oběd!" jsem se koukala s bezvýznamným výrazem z okna.

Když zavolala rychle jsem seběhla dolů, protože jsem měla docela hlad. Měli jsme kuřecí vývar a bramborovou kaši s rybou. Byl to tuším losos.

Po obědě jsem poděkovala za jídlo a vyběhla nahoru do pokoje, kde jsem se zamkla, otevřela svůj šuplík a vytáhla složku. Pomalu jsem ji otevřela. Byl tam můj rodný a křestní list, spousta papírů a složka s názvem ADOPCE. Okamžitě jsem ji otevřela. Bylo tam něco o mých rodičích. Jejich jména, kde bydlí apod. Vzala jsem si malý papírek a začala psát adresu. Plzeň ulice Tichá 56 318 00 (random místo v Plzni pozn. autorky) Když jsem se podívala na majitele bytu musela jsem se usmát bylo tam napsáno Petr Florián. To jméno mi něco říkalo, ale nemohla jsem si vzpomenout, a tak jsem jen pokrčila rameny a na papír napsala jeho jméno. Ještě že jsou prázdniny pomyslela jsem si. Alespoň budu větší šanci se tam dostat. Ale pak mě napadlo.... sama tam jít nechci. Vzala jsem telefon a napsala přes messenger Maky. Naštěstí byla aktivní.

A: Ahoj!:)

M: Čaues jak se máš?:D

A: Dobře a potřebovala bych tvoji pomoc. Máš tento víkend (celý!) čas?:)

M: Jo...proč?

A: Dneska jsem zjistila heslo od trezoru a vím kde jsou a kdo jsou mí biologičtí rodiče.Bydlí ale až v Plzni...

M: Páni Ani no to je šílené! Jasně že tě v tom nenechám.

A: Díky jsi zlato💜Takže v sobotu v 7 na vlakáči?

M: Jo:) Sice netušim co řeknu mamce ale jedu s tebou

A: Já už mám něco vymyšlené

M: Tak to jo :) Hele už musím tak čau

A: Pa

Super tak to bychom měli. Podívala jsem se na kalendář a povzdechla si. Dneska je středa a do soboty zbývá dva a půl dne. Ach jo. Ale já to vytrpím...

Už byly asi dvě hodiny, když jsem hodila nicnedělání za hlavu a šla ven. U nás toho není moc k vidění. Nejbližší restaurace a tak jsou vzdálené asi 2 kilometry a to se mi jít pěšky nechtělo. A tak jsem vzala kolo a vydala se na hřiště, které od nás bylo vzdálené asi 3,5 kilometru.
Cestou jsem se stavila na zmrzku, ale když jsem došla na hřiště poznala jsem tam jednoho kluka. Byl tam s nějakou holkou a v hlavě mi probleskla vzpomínka z tábora.

Juchů!! Jedeme s Maky na tábor o Harrym Potterovi. Jsme do něj obě úplní blázni. Pokoj máme spolu a co je nejlepší, obě jsme ve stejné koleji - v Mrzimoru. A je tu jeden úžasný kluk jmenuje se Kuba a ó můj Bože on je tak dokonalý!! Ale je tu jedna holka. Taky se jí líbí, ale ona je v pohodě a přeci nemůžu na ni být naštvaná proto že se nám líbí stejný kluk, který má ještě k tomu holku. Našla jsem si ho na FB a tak jsem to zjistila, ale už ho mám v přátelích.

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a pak se mi vybavila další vzpomínka.

Dnes jedu poprvé na florbalový turnaj. Bude na nějaké škole poblíž. Sestřenka a její nejlepší kamarádka jedou taky. Škoda, že nejede i Maky...

Zrovna hráli starší žákyně a mezi nimi byla i moje sestřenka a její kámoška. A v tu dobu jsem ho viděla. Stál tam... v plné své kráse on byl prostě dokonalý... byl tam Kuba. A já byla v obleku brankáře. No skvěle. Nevím jestli mě poznal, ale odešel se svou partou pryč a já šla za nimi. Slyšela jsem jeho hlas. Teď jsem si byla naprosto jistá. Byl to Kuba. Abych nebyla nápadná zalezla jsem do naší šatny, která naštěstí byla po cestě. Pak jsem se napila a utíkala za sestřenkou jí to říct. Byla překvapená stejně jako já a říkala že ho chce taky vidět.

A to bylo naposledy co jsem ho viděla. V těchto obou vzpomínkách mi bylo 11. Skoro 12. Když jsem se podívala na místo kde byli, viděla jsem jak se líbali. V očích mi vyhrkli slzy a pomalu stékaly po celém obličeji. Myslela jsem, že se se svou holkou rozešel, ale další vzpomínka mi připomněla jak to všechno bylo.

Našla jsem si Kubu na Asku a prohlížela si jeho odpovědi. Podle nich jsem zjistila jednu úžasnou věc. Momentálně nemá holku!

Po asi 14-ti dnech jsem šla znovu na Ask jestli má nějaké nové odpovědi. A zjistila jsem... Pane Bože! On má holku! Začaly mi téct slzy. Takže zase nemám šanci...

To je už tak půl roku zpátky. Takže jestli jsou spolu už půl roku nemám šanci vůbec...

Dívala jsem se na ně docela dlouho. Když se od sebe odtrhli Kuba se otočil směrem ke mně. A já tam stála jako solný sloup s uslzenýma očima a mokrou tváří od slz.

Vydal se směrem ke mně a tu holku nechal sedět na lavičce. Nenávistně se na mě dívala. V tu dobu jsem se konečně uráčela k pohybu. Otočila jsem se a kráčela vedle kola směrem od nich.

Jestli se ptáte proč jsem nenasedla na kolo tak to nevím. Asi mi to v tu chvíli nemyslelo.

Zaslechla jsem za sebou Kubův hlas. „Ani jsi to ty? Co se ti stalo?"
Neodpovídala jsem a zrychlila krok. Ta holka už na nás neviděla takže bylo jedno co udělá. On se rozběhl ke mně a chvilku před tím než mě oběhl jsem prudce zastavila. A stalo se to co jsem chtěla. Doslova narval do mého zadního kola. Usmála jsem se, ale když sykl a spadl uvědomila jsem si, že tohle jsem dělat neměla.

Rychle jsem hodila kolo na zem a klekla si vedle něj se slovy. „Kubo jsi v pořádku? Promiň.....já nechtěla." zamračila jsem se „Tedy vlastně chtěla, ale to není podstatné." Netuším jak rychle běžel, ale asi docela rychle, protože byl celý odřený a ze rtu mu tekla krev. A jak? To pořádně ani sama netuším.

Pohladila jsem ho opatrně rukou po tváři a on řekl: „To je v pohodě. Měl jsem dávat větší pozor." Jen co to dořekl usmál se. Ale šlo vidět, že se musí přemáhat, aby znovu nesyknul bolestí. Tak jsem se tedy taky usmála a řekla „Ne není. Je to moje chyba. Ehm...vstaneš nebo to moc bolí?" „Jo v poho postavím se." odpověděl mi, ale stejně jsem mu pomohla na nohy.

A tak jsme tam stáli naproti sobě a koukali si do očí. On se mi koukal do mé, ještě pořád od slz, smáčené tváře a já se dívala do jeho krásných hnědých očí.

1083 slov♥