Věnováno všem lidem, kteří si na tomhle velkém světě přijdou sami. Lidem, kteří jsou sami a pozorují, jak se tenhle svět stává nebezpečným a hrozivým. Sledují svět, který přijímá jen dokonalé a na ně zapomíná.
Nejspíš bych měla tento příběh zvláště věnovat tomuto člověku, díky kterému se mi v posledních dnech vykouzlí úsměv na rtech, což je výjimečná situace. Někomu, kdo si o mě myslí něco jiného než ostatní. Děkuji ❤
Věnováno: MichalLuther
Lidé by chtěli křídla. Ale já? Já je mám. Jsem malý a okřídlený, avšak ne nesmrtelný a neporazitelný.
Kdyby lidé měli křídla zničili by úplně všechno, kam by dolétli.
Stačí, že ničí zemi, tam dole.
To mi tak připomíná, že někteří lidé křídla mají, jsou velká, kovová, vrčivá a svítí.
Jsou jiná, než ty co máme my. Navíc ti lidští okřídlenci nemají ani peří. No není to divné? Musí jim být zima...
Hnízdím s mou okřídlenou kráskou a malými dětmi v jedné zahradě na menší vesničce.
Když jsem byl malý se zájmem jsem lítal okolím a hledal krásy lidského života, lidské řeči, pocitů a emocí. Ale dnes? Všechno ztratilo svou podstatu a svůj smysl. Z malých dětí se stali dospělí. Koukám na děti, které tu bydlí a daly nám domov, za ty tři roky a půl vyrostly. Z malého chlapce se stal líný, kluk na začátku puberty, který dopaluje starší sestru. Z té se stala téměř dospělá a zodpovědná žena. I když je vlastně ještě dítě...
Z malých dětí věřící na Ježíška se tak během chvíle staly "velké děti".
Když tak na ně koukám, vždy v nich, ale objevím ty malé děti...
Ale proč? Proč kazit ta malá nevinná stvoření plná lásky a radosti. Něhy a smíchu.
Je hezké, že někteří mají dětskou duši a nejspíš vždy mít budou.
Něco je na nich výjimečného. Nejspíš je to zásluha jejich rodičů, kteří zavinili to, že mají, tak trochu jiné pohledy na svět.
Radostné pohledy plné štěstí, upřímné úsměvy. Ale proč je ta dívka, čím dál tím víc smutnější a uzavřenější? Každý večer tajně sedává u okna a sleduje hvězdy a měsíc.
Proč? Copak je jí někdo daleký?
Myslí si, že ji takhle nikdo nevidí, že je silná, když si brečí sama ve tmě.
Ovšem někdo ji vidí.
Její mladší brácha ji potajmu sleduje, ale nemůže jí pomoci. Neví jak, neví co se děje, nejspíš si ani nepamatuje malou, upovídanou, usměvavou holčičku věčně v dobré náladě. Bez problémů. To ještě nevěděla, co všechno jí potká...
Nevěděla, že se jí nesplní nic z jejích přání.
Každý den nalétám spoustu kilometrů, avšak nestojí mě to mnoho sil.
Cestou vidím tolik věcí. Většinou těch špatných. Lidé jsou nevděčné bytosti.
Proudy kluků, kteří se drží za ruce s typově podobnými holkami.
Něco jim povídají, rádi se poslouchají a tváří se důležitě, u toho se ještě stihnou nakrucovat a hledat novou oběť jejich spárů. Je zvláštní, že kluci tohle nevidí.
Vidí jen zevnějšek, ale ne to jaká ta dívka opravdu je.
Rodiče s dětmi či malými miminky, těhotné maminky, senioři, studenti a dospívající.
Zajímavé, že zajímavější je strom, než studenti a dospívající.
Proč? Ani nevím... Možná to, že je to nejhorší věková skupina, která vlastně dělá všechno špatně, ať se jim to líbí nebo ne.
Létám a sleduji. Někteří jsou přímo obklopeni přáteli a jsou součástí velké party přátel. Potom jsou tu ti, kteří mají hodně "přátel" a raději je už ani nevnímají, přijdou si sami i v jejich společnosti.
A naposledy ti, co jsou téměř nonstop sami a mají samotu rádi. Mají imaginární přátele, lásky, imaginární mazlíčky. Někdo může být součástí zase jiné skupiny a to introvertům, kterým samota po delší době začíná lézt na mozek...
Ovšem, když si to tak letím sleduji spoustu dalších faktorů. Například to, že je spousta závistivých lidí, nesmyslně žárlících či smutných a nešťastných lidí.
Kladu si otázku...
Lidé chtějí křídla, ale nestačily by jim jen oči? Zrak a sluch? Proč nemůžou vidět to, co já... Proč si nikdo nevšimne brečící holčičky postrádající maminku? Proč nikdo nevidí starou paní padající na zem.
Jak potom někdo může vidět brečící ženu s modřinami po rukou i obličeji?
Bojím se, že dívka s chlapcem vyrostou ve stejnou zrůdu jako jsou ostatní...
Bojím se, že z dívky bude holka toužící po kráse a bohatství, ztratí oči a bude z ní jedna z nich.
Bojím se, že z chlapce bude necitelný muž, který nebude koukat na ostatní, ale na sebe, jen na sebe.
Jenomže já vím, že oni takoví nikdy nemohou být.
Je to tu horší a horší...
Jaké by bylo, kdyby na téhle planetě neexistovali lidé? Všechno by bylo mnohem hezčí... Za všechno špatné tady, totiž můžou pouze a jen oni... Na druhou stranu bez nich by to tu také nešlo.
Jsem jen pouhopouhý vrabec...
Vnímám, mluvím, slyším, vidím...
Nerozumím lidské řeči, avšak nechci.
