The past is back

1. Chapter

VIKY :

Píp...píp...píp

Do dalšího dne mě probudil ten známý otravný zvuk. No co 5 minut si ještě můžu dát, řekla jsem si pro sebe a přetočila se na bok a dál spokojeně oddychovala. Po asi patnácti minutách jsem se probudila. Posadila jsem se, když jsem se zadívala na hodiny, myslela jsem, že v tu chvíli asi dostanu infarkt.

„Sakra! Zaspala jsem!" Blesku rychle jsem vyběhla z postele, a jelikož jsem velmi šikovná, stačila jsem zakopnout o její roh „au." Zaskuhrala jsem, ale i přes bolest jsem běžela do koupelny.

Sundala jsem ze sebe pyžamo a vlezla jsem si do sprchy, kde jsem na sebe nanesla své oblíbené mýdlo. Nějak jsem si tu sprchu neužívala, jelikož prostě nebyl čas. Když jsem byla hotová, vylezla jsem a obmotala kolem sebe ručník. Co nejrychleji jsem si udělala zbytek hygieny a šla se do pokoje převléknout. Vzala jsem si na sebe modré šaty jelikož je venku dost velké vedro.

Čapla jsem tašku do školy a rychle utíkala dolů a v hloubi duše doufám, že v domě jsem už pouze já.

„Viky? Neměla jsi být, už na cestě náhodou?" Zakřičela na mě mamka, a jelikož jsem nečekala, že doma někdo je, leknutím jsem nadskočila.
„No víš mami. Ehm...no, mně nezvonil budík, ale už jdu." Snažila jsem se z toho nějak vykecat. Prošla jsem kolem ní, za účelem se jít obout, ale v tom se znova ozval její hlas.
„To říkáš vždycky, ale hlavně by mě zajímalo, jak se do té školy chceš dostat, když ti ujel bus ty chytrá." Řekne pobaveně, ale mně to moc vtipný nepřijde. Že by se mi chtělo jít těch 5 kiláků pěšky se říct nedá. „Když vidím tvůj vystrašený výraz, tak tě tam raději odvezu." Prohodí a už se také obouvá. „Děkuju mami". Vděčně se na ni usměju a ona mi úsměv samozřejmě oplatí.

*Před školou

„Děkuju mami, pa" Než mi ale stačí odpovědět, rychle vyběhnu z auta, když v tom už slyším, jak zvoní.

Tak to nedopadne dobře.

Potichu vlezu do třídy, v domnění, že si mně nevšimne. No to se nepovedlo, protože jako na schval, jsem zakopla o práh dveří.
 Dneska mi to štěstí, ale přeje, pomyslela jsem si.
„Clarková?! Zase jdeš pozdě, to už je po 3 za tento měsíc." Zakřičela na mě svým upištěným hlasem a já sebou trhnu.
„Omlouvám se, už se to nestane, ale já za to nemůžu. Nezvonil mi budík." Začne se hlasitě a ironicky smát.
„ Myslím si, že toto je už dost ohraná výmluva. Uslyším od vás vůbec někdy něco jiného? Sedněte si a dávejte pozor."

Raději se bez dalších řečí vydávám k lavici a co nevidím? Zayna, který se div neválí smíchy po zemi.
„To, už tě nenapadá lepší výmluva?" Šeptá se smíchem „Ahoj Viky, to by se taky hodilo říct". Vyčtu mu, ale usmívám se, protože to je celkem vtipné. „A tohle nebyla výmluva, fakt mi nezvonil budík." Odmlčím se. „ No možná, kdybych ho nevytípla a hned vylezla, tak nezaspím."
„Jak jinak" V tom se oba rozesmějeme tak hlasitě, že nás učitelka okřikne a jen vidíme, jak nám zapisuje poznámku. Raději jsem po zbytek hodiny ticho a čekám, než tahle hodina utrpení skončí. Proč máme takovou babu za třídní?! Naštěstí, už jen poslední rok, odmaturuju a nikdy jí už neuvidím.

Konečně uslyším zvonek, který značí konec hodiny. Sbalím si věci a chystám se odejít ze třídy, ale v tom mně holky zatáhnou do místnosti, kde jsou věci pro školníka. Nechápavě se kolem sebe porozhlídnu, a v tom všichni sborově začnou...

„Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí milá Viky, hodně štěstí zdraví." Přiznám se, že toto mě doslova dostalo. Jediný na co se zmůžu je, jen tak tam stát s otevřenou pusou. Překvapilo mě to.

„ Panebože, vy-vy jste si vzpomněli." Řeknu už se slzami na krajíčku. Byli tam všichni moji kamarádi.
„Jasně, že jsme si vzpomněli, na tebe, bychom nezapomněli." Řekne Kate a obejme mně.
„A navíc, na facebooku nám přišlo upozornění." Se smíchem se ozve Zayn. To by nebyl on, kdyby nedodal nějakou svou rádoby „vtipnou" připomínku, ale i přesto se všichni zasmějeme.
„Vy jste fakt zlatíčka, děkuju." Usměju se na ně dojatě.
„No, ale to není vše." Vykřikne na mně s natěšeností v hlase Mia. 

„Jak není?" Řeknu celkem vyděšeně, jelikož od nich nikdy nevíte, co máte čekat.
„No, jelikož ti je dneska osmnáct a nám všem ostatním taky, tak jdeme večer na párty a ty to máš jako oslavu," oznámí mi Jim.
„A žádné protesty." Ozve se Zayn, když vidí, že se nadechuji, abych něco řekla.
„Tak fajn a upřímně? Čekala jsem, že si na mně připravíte něco horšího, jak máte ve zvyku." Uchechtnu se.
„Ale na tohle se těším."

„Pořádně to oslavíme" vykřikneme všichni naráz a poté se raději všichni přesuneme na další hodinu. 

Ahoj všichni :)

Tak, tohle je můj první příběh.
Doufám, že se vám můj příběh bude líbit, a já se budu snažit zlepšovat.
A doufám, že se uvidíme u dalšího dílu :) <3

S láskou Ellie