Just play! [CZ, YouTube]

Prolog

„Ty tlustý hovado! Jak ses vešla do těch dveří?! To sis vzala nějaký zeštíhlovací prádlo, nebo co?" hlasitě se zasmál a všichni na mě pak začali házet posměšné pohledy. A to už ve chvíli, kdy jsem vešla do třídy.

Bylo mi to jedno.. Už jsem na tyhle narážky byla zvyklá. Šla jsem prostě do svojí lavice, která byla hned před učitelskou katedrou. Seděla jsem sama. Nikdo se semnou nechtěl bavit. Důvod jsem moc dobře znala.

Když jsem si vyndala úplně všechny věci na první hodinu, zazvonilo. Zvonění ale pro zbytek třídy nic neznamenalo. Bavili se, jako by byla přestávka, nebo jako kdyby nebyli vůbec ve škole. Prostě jim to bylo úplně jedno. Házeli po mě papírové koule, několikrát i kůru z pomerančů nebo mandarinek. Dost často to byly i měsíčky právě tohoto ovoce. Psali jsme plnícími pery, takže inkoust z bombiček mi dost často přilétal na oblečení, dělal mi skvrny na sešitech, párkrát jsem celé bombičky našla i ve svačinách. Prý, abych už nepřibírala a nežrala tolik.

Kdyby věděli, co vedlo k mému přejídání, snad by se chovali jinak. Mou obezitu způsobilo trauma z dětství, které trvá i do teď, kvůli těmhle lidem.

Nikdy jsem neměla normální dětství. Nikdy jsem nebyla normální dívka. A nikdy ani nebudu. Protože tyhle šoky se už nikdy nenapraví. Nikdy se z toho nedostanu, nikdy mě to nepřejde.

Takhle to bylo každý den, každou vyučovací hodinu, každou přestávku, kterou jsem strávila ve škole, na základce, na druhém stupni.

V posledním ročníku, v devítce, jsem se rozhodla se uklidňovat a vyčišťovat si hlavu pomocí cvičení a ne jídla. Na konci devítky jsem z nějakých 112 kilo skončila na 65. Ale to mi nestačilo, protože když jsem poprvé uviděla nějaký pokrok, nakoplo mě to ještě víc, než jen ty ohrané stejné narážky.

Nakoplo mě i to, že jsem se dostala na gymnázium v mém městě- Jihlavě. Byla jsem první při přijímačkách, což mi ukázalo, že se těch devět let tvrdé práce a samých jedniček vážně vyplatilo. Přes prázdniny se mi povedlo shodit šest kilo tuku, které nahradilo 7 kilo svalů. Ke konci prázdnin jsem měla už vyrýsované nějaké ty svaly na břiše, moje stehna byla o poznání pevnější, hezčí a hubenější. Ruce jsem měla o mnoho silnější. Dřív, v sedmé, osmé třídě, byl tělocvik můj největší nepřítel. Teď cvičení miluji. Je to něco, při čem dokáži vybít všechno mé napětí, můžu se vymlátit, můžu ze sebe dostat tu bolest, způsobovanou vším, co se stalo kdysi. Ale i tu nenávist způsobovanou lidmi kolem mě. Jediní, kteří mě dokázali vždy pochopit, byli teta se strejdou. U nich jsem měla vždy útočiště, i když jsem jim nikdy o svých problémech neřekla. Vždy jsem byla před světem uzavřená. Divili byste se mi, kdybyste věděli proč?

Byl to den jako každý jiný. Slunce svítilo, ale nehřálo úplně moc, což jsem milovala. Milovala jsem podzim. Vítr lehce pročesával lístky, které se sem tam pustily své větvičky a rozhodly se putovat společně s větříkem, ve kterém tancovaly do rytmu jemného svištění doprovázeného šustění zbylých listů na stromech okolo, které připomínalo nadšený potlesk diváků při nějakém tanečním vystoupení. Tráva pomalu ztrácela svou svěží zelenou barvu a vypadala, jako kdyby pomalu usínala a připravovala se na dlouhý spánek. Svět hrál všemi možnými odstíny žluté, oranžové, červené, hnědé a zelené. Obloha měla tmavší odstín blankytu, na kterém se prohánělo spousta našedlých mráčků, které vypadaly, že si dohánění jednoho druhým užívají. Kdo by si pomyslel, že se v tento nádherný den může stát něco tak příšerného, jako se stalo? 

V ten den, pamatuji si to do dnes, vraceli jsme se z menšího výletu do Prahy. Jeli jsme po dálnici a když se objevil výjezd směr Jihlava, odbočili jsme. To byla ale ta největší chyba- ze zatáčky se vyřítilo auto, připravené vjet na dálnici, ale místo rovné silnice se uvítalo s naším autem. Samozřejmě jsme se srazili a pak už vím, že byla jen tma, dokud mě neprobudilo podivné pípání a hlas mojí tety. Nebudu to rozvíjet dál, byla by to moc velká bolest. Povím vám o tom někdy jindy. Teď spět k hlavnímu tématu.

Už nějakou dobu jsem pracovala, teda byla to spíš brigáda, než práce, v místní posilovně, nebo fitku. Pomáhala jsem lidem, kteří začínali, aby si zvykli, aby to nevzdávali. Takže jsem měla nějaké ty peníze na jídlo i na to, abych platila něco i kamarádce, která mě u sebe nechala bydlet. Nebyla to úplně kamarádka, spíš prostě spolužačka. Ale i tak jsem jí byla vděčná za to, že mě u sebe nechala. Byly jsme spolu až do konce střední, kdy jsme udělaly maturitu. Jelikož jsem šprt a jelikož jsem chodila na státní gympl, nebylo to pro mě nic až tak těžkého. Zabrat mi to dalo, ale nebylo to až tak těžké, jak jsem si představovala. Abych se přiznala, začala jsem chodit i na kurzy karate, protože jsem se tak mohla vybít ještě víc a navíc jsem se naučila i spoustu užitečných věcí do sebeobrany a vyhrála jsem i pár dětských turnajů. Ty diplomy z nich se mi hodily při přijímacím řízením na vysokou, kterou jsem si vysnila a doufala jsem, že se na ni jednou dostanu. A ono se to povedlo. Potkala jsem se tam s dívkou, kterou jsem znala už od mých dvanácti let. Byla sice z Českého Krumlova, ale díky hrám jsme se seznámily. Nevím, jak jsme se dostaly mezi sebou až do dnešního stavu, ale byla jediná, které jsem se dokázala vyznat. Řekla jsem jí všechny mé problémy, které jsem měla. Ona mě pochopila a naopak mi řekla ty své. Staly se z nás kamarádky na život a na smrt. A já mám i teď pořád ten pocit, který jsem měla od začátku našeho plnohodnotného kamarádství a to, že spolu zůstaneme kamarádky až do konce našich životů.

Na těch přijímačkách byla ona první ve fyzických testech a já první v psychotestech. Pak se to jen otočilo. Já o půl bodu za ní ve fyzických, ona o celý jeden bod za mnou v psycho. Bylo to proto, že mi něco přeskočilo v koleni, když jsem běhala, takže jsem to nedoběhla tak, jak bych si představovala. Ale nakonec jsem to zvládla, protože jinak by se mi to nepovedlo na druhé místo. Teď vám asi všem došlo, že jsme šli na armádní. Ano, na armádní. Ale ne jako vojáci. Já na obor Vojenský všeobecný lékař a Simča na Armádního zubního lékaře. Tahle škola nám dovolila a zařídila bydlení v celkem velkém domě, kde jsem měli vše, co jsme potřebovaly. Byl po nějakém zbohatlíkovi, takže to tu bylo dost luxusní. Armádní škola má tu výhodu, že vám vše zaplatí. Ale jakmile ji nezvládnete a skončíte v ní, vše jí budete muset zaplatit. A to rozhodně ani jedna z nás nepotřebuje.

Abych to ještě upřesnila, v třeťáku na gymplu jsme obě dvě začaly s natáčením videí na YouTube. Bylo to perfektní odreagování od reality, dalšího vybití se a taky z části i vydělávání si. Sice ne nějak moc extra, ale něco z toho bylo. Aniž by jsme si to uvědomily, lidi začaly naše videa bavit. Den za dnem přibývali sledovatelé, shlédnutí na jednotlivých videích, počty liků, ale i disliků. Lidé nás milovali i  nenáviděli. A pak, jednoho dne, uprostřed léta roku 2016, jsme obě dvě překročily hranici 500 000 subscriberes. Netušily jsme, jak se to stalo. Lidé naše videa hltali jedno po druhém, denně nám na facebooky chodily tuny zpráv, likes a srdíčka, včetně followers jak na FB stránkách, tak na Instagramech neuvěřitelně rostly. Lidé nám psali neuvěřitelně povzbuzující komentáře, kreslili nás, dělali si z nás legraci, v dobrém většinou, podporovali nás a roznášeli naše názory dál.

Staly se z nás internetové hvězdy. Další podobně slavní YouTubeři nám psali, jestli bychom s nimi nenatočili nějaké to video. Vždy jsme to s nadšením přijaly, a tak jsme poznaly spoustu dalších úžasných lidí. Sice také spoustu negativity a lidí, kteří by udělali cokoli, aby nám zničili život, ale upřímně, já je neřešila. Protože jsem na to byla už stejně zvyklá. A Simča na ně zvysoka kašlala, protože jí takovýhle lidé byli u jejího pozadí.

Nikdy by mě nenapadlo, že z malé, uzavřené, stydlivé, tlusté, holky vyroste tvář, kterou znají desetitisíce, ba sta tisíce lidí po celé české a slovenské republice. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tu čest se poznat s tolika dokonalými lidmi. Sice je trochu složité skloubit vysokou s YouTubem, ale zatím se mi to daří.

Tohle byla, je a vždy bude má minulost, má přítomnost i má budoucnost. Tohle je můj život. Jmenuji se Zuzana Menšíková a tohle je můj příběh.