Project Fallen 2.0

Světice v koutě

Místností se nesla zatuchlina a sténání raněných. Všechny postele byly zaplněny sténajícími. Světla ve stropě se střídavě vypínala a zapínala. Všudypřítomné bzučení otravného létacího hmyzu se s otevřením ještě zesílilo. Roje much se vznesly a začaly kroužit kolem pacientů ovázanými krvavými obvazy. Do místnosti vběhli vojáci nesoucí raněného přítele. Byl mrtvolně bledý a krev vytékající z rána na břiše vytvářela na zašpiněné látce rudé květy rozbíhající se na všechny strany.

Už ani nesténal. Nechal se téměř bezvládně nést. Hlava mu padala, jakoby nad ní už neměl žádnou moc. Krátce střižené tmavé vlasy měl plné písku. Po rukou a tvářích vedly lehké šrámy.

Všechny postele, ale byly plné. Všichni ležící žili, nikdo kdo by umírajícímu uvolnil místo se neobjevil. Operační sál byl zabraný. Doktoři ho dnes ještě neopustili.

Náš voják měl smůlu.

Ostatní, stejně potrhaní a umazaní od krve ho položili na zem vedle poslední postele v řadě. Ležel tam, na zelené slabé dece už jen mělce dýchající, bez čitelného výrazu ve tváři. Ležel a oni stáli kolem něj. Vyčerpaní, zbědovaní. S bezmocí v očích.

Jeden vysoký, s širokými rameny. Druhý nápadně podobný pomalu usínajícímu. A třetí, nehybně stojící za zády prvních dvou. Kudrnaté vlasy, tmavá pleť, velké hnědé oči.

Stála a nemohla se pohnout, nemohla se rozloučit. Přibitá k podlaze a tomuto místu. K obrazu před sebou. Nemohla dýchat a zároveň vnímat. Pokud se nerozloučí teď, už nebude mít jinou příležitost. Věděla to, ale nedokázala se pohnout. Nemohla k němu jenom tak přijít a rozloučit se, nedokázala se k tomu přimět.

Světla zablikala a zhasla, možná že ve stejnou chvíli jako život mladého vojáka.

O 3 týdny později

Tu scénu si musela přemítat v hlavě pořád dokola. Vyčítala si tu bezmoc, tu agonii.

Vybavovala si poušť plnou krvavých květů, poušť plnou padlých. Vybavovala si zarudlý písek, poryvy větru, matný lesk v očích padlých. Ale všechny tyto obrazy byly v její paměti zachyceny mlhavě oproti scéně, která se jí do paměti vypálila jako cejch.

Viděla to pořád stejně jasně, přesvědčená, že tenhle výjev ji už nikdy neopustí. Pamatovala si všechno. Každičký detail. Ebenová křídla, bezcitná tvář, chladné indigové oči. Ani známka zaváhání. Výstřel. Krev. Spousta krve, krvavé květy. Mouchy. Tma.

Scénu si přemítala bez přestání celé týdny. Myslela na vyhasínající světlo jeho očí. To co se dělo před ní ji nijak nezajímalo. Nezajímalo ji, kam ji přiřadí. Stála zařazená v ředě a bezcílně koukala na zátylek vojáka před sebou. Měla pocit, že zaslechla Zackovo a Rickovo jméno. Zvedla pohled k vyvýšenému podiu.

Hlas ženy předstoupené na podiu nabral v jejích uších na intenzitě.

„... a Melody Units. Po skončení ceremoniálu se hlaste u překážkové dráhy."

Sledovala jak blonďatý muž, ne starší než třicet zasalutoval vlajce a zařadil se vedle ostatních nově jmenovaných velitelů jednotek.

Tohle měl být její nový velitel? Možná dokázal stát na pódiu, ale byl moc mladý. Moc nezkušený. To už nám zbývají jenom děti?!

Poznámky autora:

Někam příběh směřuje ... To je jisté ... :D ale kam? To jest otázka ...

Doufám, že se vám kratičká část líbila... :) a děkuju za čtení ...