Project Fallen 2.0

Kočka v poušti

Poušť mu nikdy nepřipadala opuštěnější. A ani zbytky přeživších vojáků ho nepřesvědčovaly o opaku. Rudý písek, pomalu zapadající slunce a poryvy větru rozhazující písek do rozlehlejšího okolí. Všechno sledoval přes monitor v podzemním krytu. Spolu s dalšími třemi se sem ukryly, když se nepřátelské jednotky dostali do nebezpečně malé vzdálenosti od jejich dřívější základny. Přes monitor se koukal na těla padlých, nepřátel i přátel a přál si moct udělat něco jiného než jen bezmocně sedět a pomocí ovládacího panelu ovládat dron s kamerou. Někdy bylo těžké rozeznat, na čí těla se vlastně kouká. Uniformy pokryté rudým pískem, údy válející se metry od svého těla, mrtvé pohledy nehybných prázdných schránek. Všechno bylo stejné. V tyhle okamžiky neviděl žádný rozdíl. Neviděl šupinatou kůži, ostré spáry ani utržená křídla. Viděl těla bez života, viděl sám sebe při pohledu na ně. A věděl, že kdyby tam ležel on, nerozeznali by je. Museli by si jeho totožnost ověřit skenerem a i potom by se s ním zacházelo stejně jako s nepřítelem. Toho se děsil, tohle mu nedávalo spát, ale mnohem větší strach měl z toho, že to jednou nebude moct poznat ani on sám. Děsil se možnosti, najít to křehké tělo s bílými vlasy a nepozná rozdíl, přejde ho jako tělo jednoho z Avis. Bál se, že nepozná tělo přítele mezi stovkami dalších. A nebo toho, že ho přece jenom pozná? Odpověď nehledal, věděl, že by ho nepotěšila. Bunkr se otřásl. Ohlédl se ke dveřím za jeho zády. Prostor prořízl ženský výkřik. Ten musel patřit Livii. Prolétlo mu hlavou stejně jako lehký záchvěv paniky. Místnost se mu najednou zdála ještě menší, její temně šedé zdi mu připomínali stěny hrobky. Snažili se sem dostat už dvě hodiny, a podle Liviina křiku se jim to už zřejmě povedlo. Chvílí kovové dveře propichoval pohledem, usoudil, že mu ještě zbývá trocha času, než se k němu dostanou. Musel podat hlášení. Další rána otřásla bunkrem. Stojánek na tužky nadskočil a převrhl se. Neostrouhané tužky a okousané propisky se skutálely ze stolu a s tichým zacinkáním dopadly na chladnou podlahu vedle jeho těžkých kožených bot. Přejel pohledem obrazovku, jen aby zjistil, že už nedokáže najít jediného člověka, stále na vlastních nohách. Sklonil hlavu do dlaní a protřel si oči. Další rána, tentokrát mnohem blíž. Musel podat hlášení. Z téhle situace se už nedalo jinak vycouvat, alespoň se už nemusel bát, že nebude schopen rozeznat rozdíly. S pevnou rukou zapnul nahrávací zařízení a nastavil správně kameru. Připadal nemotorně a nepatřičně. Pokusil se srovnat si čepici na hlavě, ale zarazil se. Oni rozdíl uvidí, poznají mě. A tak si čepici s rychlým pohybem sundal z hlavy.

„Jmenuji se Nathan Levis, poručík třetí Sirotčí jednotky. Situace je následující..." Zprávu, ale dokončit nedokázal, protože další ránu už kovové dveře zadržet nedokázaly. Červen světýlko kamery, ale přesto svítit nepřestalo.

Poznámky autora:

Pokud se zarážíte nad délkou této části tak vězte, že části jako tahle slouží jenom jako jakýsi můstek mezi stěžejními kapitolami... :D
Snad se Vám líbí co se nám tu formuje...