He is mine

Kapitola V. - Adam

Dlouho jsem přemýšlel, jak se zbavím krvavého prostěradla a Taylorova těla. Opravdu dlouho. Ale přišel jsem na to. Mohl jsem ho třeba naporcovat a dát ke kusům masa v kuchyni, aby ho třeba podávali k obědu nebo večeři, ale z toho se zvedl žaludek i mě. Já bych to samozřejmě nežral, ale bylo by mi trochu i líto, že by to jedli Adam a ostatní. Tedy mí přátelé. Personál a další hosté mi jsou u prdele. Ale neudělám to. Kvůli Adamovi. Zase. On si nevšimne jaké city k němu chovám a já dělám to všechno kvůli němu. Proč jsem tak naivní? Protože ho miluju. Miluju někoho, koho nemůžu mít. Povzdechl jsem si nad tou strašnou skutečností. Každopádně jsem Taylora nerozporcoval ani jsem ho nepodstrčil k jídlu do hotelové kuchyně. Vzal jsem jeho drobné tělo bez života do náruče a odnesl jsem ho ven. Ještě nesvítalo a já měl tedy stále času dost. Odnesl jsem ho do parku. Tam nikdo nic hledat nebude. Vlezl jsem s tělem v náruči do rozsáhlého křoví. Trochu jsem se poškrábal o větve keřů, ale vzhledem k tomu, že jsem se ještě nepřevlékl, mi zo ani nevadilo. Stejně bych se hned znovu ušpinil. Položil jsem Taylorovo tělo do trávy a pak jsem si uvědomil, že nemám lopatu. Park byl naštěstí blízko hotelu. Doběhl jsem tedy na hotelový dvůr do zahradnického domku pro tu lopatu. Rychle jsem se vrátil do parku. Začíná svítat. Ve křoví jsem tělo o kousek odsunul a na jeho místě jsem začal kopat jámu. I když jsme na první pohled byli stejně velcí, Taylor byl o něco málo menší než já, takže jsem nemusel kopat jámu tak velkou na výšku. Tím líp. Když jsem jámu vykopal, schodil jsem do ní bezvládné tělo Taylora a pečlivě ho zasypal hlínou, kterou jsem pak ještě uhladil rukama. Byl jsem se svou prací spokojený. O krev na podlaze, noži i povlečení jsem se postaral ještě před tělem. Všechno jsem vytřel a povlečení jsem spálil.

★★★

Ani jsem nešel spát. Ten 'úklid' mi vlil sílu do těla a dočista mě probral. Na spaní jsem neměl sebemenší pomyšlení. Ale upřímně bych si radši hned zalezl pod peřinu, klidně bych se jí býval i udusil, kdybych věděl, že jak Adam přijde na to, že je Taylor pryč a nikdo neví kde, div nevyhlásí celostátní, možná i celosvětové pátrání. Byl jsem nucen poslouchat jeho starostlivé řečičky. Na jednu stranu to bylo roztomilé. Na tu druhou otrávné. Nad míru otravné. Ale na Adama bych ruku nevztáhl. To bych nedokázal. A i kdyby, to bych rovnou mohl vykopat Taylorovo tělo, oblíct si své krvavé obleční, co jsem mimovhodem velmi pečlivě schoval, jít s tím na policejní stanici a vyřvávat tam „Jó! Byl jsem to já! To já jsem zabil toho Fina a tohodle mladýho kluka taky! Zavřete mě do cvokárny nebo mě zavřete na doživotí do cely!” Radši bych se udal, než abych Adamovi zkřivil jediný dokonalý vlas. Život bez něj by neměl smysl. K čemu přátelé? A k čemu rodina? K čemu to všechno, když bez něj to je naprosté nic? On je pro mě něco jako bůh. Bože, co bych dal za to ho políbit i mimo stage! Co já bych dal za to usínat v jeho náruči nebo držet ho venku za ruku! Co bych dal za to pocítit v sobě toho jeho velkýho kamaráda! -Thomasi, na co to zas myslíš? Jak vím, že ho má velkýho? Pf! To musí vidět každý! Obvzlášť, když má těsné kalhoty. Ty obecně zvýrazní jeho neodolatelně sexy rysy. Někdy si říkám, co by mi na takové myslenky řekla mamka. Ta tady ale není a do hlavy mi taky nevidí. Ale ještě častěji si prohlížím jeho postavu. Je naprosto dokonalá! Stejně jako jeho tvář. Celý je dokonalý. Tyto myšlenky mě ale rozhodně nenechaly klidným. Jsem pěkně v hajzlu. Zrovna totiž sedím v našem pokoji na posteli a Adam tu je se mnou. Vtip je v tom, že mi skoro nevěnuje pozornost. Přesněji řečeno chodí sem a tam po místnosti a pořád něco říká. Taylor sem, Taylor tam, bla bla bla, o Tommym, kterej tady sedí a čeká, až si ho všimneš pořádně, ani hovno. Vsadím se, že kdybych se vytratil, všiml by si toho až když by se ě na něco zeptal a já bych neodpovídal. Ale tak zlý nejsem. Já to přetrpím. Stejně jednou bude můj a ty kurvy, co si vodí domů, se poserou závistí! Nad touto myšlenkou jsem se usmál. Adama jsem nevnímal už pořádně dlouho. Ale myslím, že to ani není třeba. Konečně na chvíli zmlkl a sedl si vedle mě. Pověsil jsem se mu kolem krku a hlavu si opřel o jeho rameno. „Však on se najde.” řekl jsem. V duchu jsem ale tušil opak. Co tušil. Já to věděl.
Adam se smutně pousmál, přikývl a objal mě. Pořád si nevšiml mého vzdviženého rozkroku. Ale já si nestěžoval. Bylo to tak lepší. Ještě by se ptal, co jsem potkal za kočku. Hovno kočka. Kocour. A sedí vedle mě. Zabořil jsem mu nos do krku a vdechl jsem jeho omamnou vůni. Teď jsem byl nadmíru spokojený.

★★★

Policisti samozřejmě nic nenašli, ostatně jako vždy a po týdnu se vše uklidnilo. I Adam. Nedovolil jsem mu už chodit do baru. Když chtěl odejít, prostě jsem si ho přitáhl do objetí a nakonec jsme skončili v posteli. Eeh, tím slyšným slova smyslu. ...bohužel. Ale byla to sranda. Párkrát se schýlilo k polštářové bitvě a ani jednomu z nás nijak nevadilo, když nas ten druhý plácl polštářem po zadku. Začal jsem se cítit líp. Jako by se hradba, kterou mezi námi vybudoval alkohol a Adamovi chlapi, bořila. Kámen po kameni, ale šla k zemi. Stejně tak, když jsme měli 'líný den' a jen tak jsme leželi a povídali si. Někdy jsme si navzajem vymýšleli krátké pohádkové příběhy. Adam většinou vymyslel nějaký humorný příběh a já se pak smál ještě snad 20 minut. Takhle to bylo asi měsíc. A já musím skutečně přiznat, že jsem byl velmi, ale velmi moc spokojený, a přál jsem si, aby to tak bylo už navždy. Jen já a můj Adámek.