Faunovo kouzlo

Kapitola 5. Harfa

Ryuuji
„P –půjdeme domů?" zeptám se znovu ještě pořád rozhozeně a s rozklepanýma nohama zamířím k domovu. Teď mě ani tak nějaká harfa netrápila.

Lorenn
Nadechl jsem se a přikývl. „Nebudeme na to raději myslet." zamumlal jsem si spíš pro sebe, stejně mě určitě neposlouchá. Bylo mi vážně divně. Naštěstí už to byl jen kousek a k jeho domu jsme mlčky došli rychle. „Tak jsme na místě." usmál jsem se a položil krabici na zem. Možná bych mu to měl donést až nahoru, s těmi důchodci by to moc neodtáhl.

Ryuuji
„Děkuju, že jste mi s tím pomohl, bez vás bych asi teď byl – mrtvý. " zamumlám tiše a podívám se stranou, ta představa mě děsila.

Lorenn
Přešel jsem k němu a objal ho. „ Rádo se stalo, jsem rád, že jsem tě zachránil." řekl jsem a když jsem si uvědomil, co to dělám, odtáhl jsem se. „Hodím ti to nahoru a pak asi půjdu." hlesl jsem a zase uchopil krabici jako by nic nevážila.

Ryuuji
Zase se ve mně něco pohnulo, ale třásl jsem se už předtím tak to nebylo nic nového. „O – opravdu musíte odejít hned?" zeptám se. Nevím, co mě to zase popadlo, ale teď jsem prostě, nechtěl být sám.

Lorenn
„Nemusím, ale" odmlčel jsem se: „nechtěl jsem nějak otravovat nebo tak, přeci jen jsem učitel ,tak mě už máš asi plné zuby." zasmál jsem se a nervózně se podrbal na hlavě. Musím uznat, že mě jeho otázka zaskočila, vlastně on celý mě dneska nějak vykolejil, pořád jsem myslel na to, jak byl na mě natisknutý a při téhle myšlence jsem cítil zvláštní vnitřní napětí a srdce se mi rozbušilo.

Ryuuji
„Neotravujete, já jen teď nechci být sám." zamumlám a výtahem vyjedeme do mého patra, vylezu z výtahu a jdu odemknout dveře „Bohužel nemám uklizeno a nástrojů je až moc na takový malý prostor. " varuji ho předem, než vejdeme.

Lorenn
„Nevadí." usmál jsem se a vylezl z výtahu, neměl jsem je rád. „Když ti to teda nevadí, tak se tu chvilku rád zdržím" usmál jsem se a vyzul se. Když jsme vešli, postavil jsem mu tu harfu u dveří a dal si boty do předsíně. Měl to tu docela pěkné a nepřišlo mi, že by tu nebylo uklizeno. „Vypadá to tu útulně, líbí se mi tu, smím dál?" zeptal jsem se, když jsme zřejmě v obývacím pokoji viděl nástroje.

Ryuuji
„Samozřejmě, že můžete dál, .jinak bych vás ani nezval." lehce se usměju, jelikož jsem doma cítím se bezpečněji. „Dáte si něco k piti nebo k jídlu?" zeptám se ze slušnosti.

Lorenn
„No, dám si nějaký čaj, děkuji" usmál jsem se a prohlížel si nástroje, měl jich tu celkem hodně. Sedl jsem si k harfě, kterou měl a přejel po ní prsty. „Dokonale naladěná." cukly mi koutky do úsměvu. Řekl jsem si, že mu zahraju také něco, je to ukolébavka, kterou mi matka jako malému zpívala, ale já zpívat teď nebudu, chci užít zvuk té harfy. Ta harfa byla jako múza, dávala nápady. Nebyla špatná na to, že byla vyrobená lidskou rukou.

Ryuuji
Když jsem uslyšel zvuk mé harfy tak se jen pousměju a jdu mu udělat nějaký bylinkový čaj na uklidnění, oba ho potřebujeme potom, co se stalo, když byl čaj hotový naliju ho do dvou hrnečků a i s cukrem ho přinesu: „Sladíte?" zeptám se a položím hrnečky na stolek v obýváku, kde si sednu na gauč a pozoruju ho, jak si prohlíží mou harfu.

Lorenn
„Ne ne, děkuji, sladím pouze sirupy, jsem náročný co se stravy a tak týče." usmál jsem se a šel se posadit vedle něj. „Je to tu krásné, máš to tu takové uklidňující." usrkl jsem si čaje. „Mimochodem děkuji ti za čaj, je výborný." poděkoval jsem a díval se na něj. Spíše jsem si ho přihlížel. Měl docela nádherné oči. Vlastně nejen oči. Usmál jsem se. „Rád bych tě někdy pozval k sobě domů, také tam mám několikero nástrojů, vlastně jsou to také unikáty, dá se říct, že jsem něco jako.... sběratel."

Ryuuji
„Ah no, pokud vám tam nebudu překážet, tak se na ně rád přijdu podívat. " lehce se usměju a do čaje si dam dvě lžičky cukru. Napiju se a pak do obýváku přinesu harfu od něj: „Je naladěná?" zeptám se a začnu ji vyndávat z krabice, měl jsem chuť si na ni zkusit zahrát.

Lorenn
„Určitě ne, můj domov jako tvůj." zazubil jsem se. Měl jsem strašně přátelskou povahu, ale když mě někdo rozzlobil, nikdo by mě nepoznal. „Měla by být, možná se cestou lehce rozladila, ale věřím, že ty jí zvládneš případně naladit." zazubil jsem se a pozoroval ho. Vypadal vážně dobře a u všeho co dělal, měl ladné pohyby. Nedivím se, že tak dobře hraje.

Ryuuji
Harfu opatrně vyndám a položím ji na zem, přisunu si stoličku a postupně začnu brnkat na struny a případně ladit jejich tóny. Vše jsem dělal s lehkostí a něžností. Až nakonec, když byla naladěna jsem s úsměvem, přejel prsteníčkem po všech strunách. „Myslím, že teď to je dokonalé. " zazubím se. Už mi bylo lépe jak díky čaji, tak díky téhle nádherné harfě. „Nechtěl jste si se mnou zahrát nějaký ten duet?" zeptám se.

Lorenn
„Ano, ale nemám u sebe ty papíry, aby věděl, co hrát, škoda, mohlo mě to napadnout dřív " zamumlal jsem. „Kdyby si, ale měl notové papíry, tak to z hlavy přepíšu." řekl jsem mu s úsměvem. Jelikož si to sám skládám, tak si většinu z paměti pamatuji, což je celkem výhoda.

Ryuuji
„Ano mám tu nějaké. Kolik jich je třeba?" zeptám se a jdu k pracovnímu stolu, ze kterého vyndám štos notových papíru a podám mu je, k tomu mu dám ještě propisku.

Lorenn
„Stačí dva." usmál jsem se, vzal si propisku a začal psát noty. „Je to tříčtvrťový takt." zamumlal jsem a napsal to na začátek notové linky. Psal jsem celkem rychle, snad to po mně přečte, i když neškrábu, takže by měl. „Sám jsem to složil, snad se ti to bude líbit, chceš hrát první nebo druhý hlas?" zeptal jsem se ho. Dám mu na výběr, aby neřekl, že jsem mu naschvál dal tu těžší část nebo tak.

Ryuuji
„Hrajte, co je pro vás přirozenější já se přizpůsobím. " usměju se a když noty dopíše tak si vezmu jeden list a začnu. V hlavě si to procházím, líbí se mi, jak to má znít. Má velký talent.

Lorenn
„Dobře tak si vezmi první hlas." zamumlal jsem a dopsal i druhý papír. „Je to jen krátká skladba, ale to nevadí." usmál jsem se a sedl si k té druhé. „Můžeme?" zeptal jsem se a díval se, jak si to prochází. Byl jsem docela rád, že jsem nešel domů.

Ryuuji
Papír si položím na stolek tak abych na něj viděl, přiložím prsty na struny harfy „Můžeme." Odkývnu mu to a pak jen pozoruju, jak si sedá naproti mě k mé harfě.

Lorenn
Kývl jsem a začal společně s ním hrát. Já měl tu pomalejší část, což byl druhý hlas, který doplňoval tóny prvního hlasu. Znělo to dobře, líbilo se mi to a musím uznat, že hraje fakt dobře na to, kolik mu je let. Takovou práci, kterou odvedl, kolikrát neodvede nikdo. Sledoval jsem jeho hbité prsty a úplně jsem se do jeho hry zamiloval. Vlastně možná nejen do jeho hry...

Ryuuji
Když hraju tak se většinou do hraní tak zaberu, že se hudbou nechám unášet. Akorát teď když neznám noty tak se snažím pořád číst z papíru, takže to sem tam nezni tak jak bych chtěl, ale nevadí. Dlouho a v klidu se rozehraju, ta melodie byla krásná, nevěřím, že ji složil sám, je opravdu úžasný.

Lorenn
Když jsme skončili, usmál jsem se a šel k němu: „Hraješ velmi dobře." zamumlal jsem a ruku mu položil na rameno, měl jsem tendenci se ho dotýkat. „To bylo poprvé, co jsem si to s někým mohl zahrát, takže ti děkuji." dodal jsem, sejmul ruku z jeho rámě a šel se zase posadit k čaji.