Víčka v bezesném spánku třepou se.
Tiše nad Vesmírem dohlíží.
Ve stínech krčí v se,
šeptá ti sbohem.
Hvězdičko,
podívej jak šikovná jsi byla.
Způsobila zmatek si,
nepomyslelas...
Na koho? Na mne?
Ne.
Na sebe.
Sladká lhářko,
legendo iluzí, hvězdná herečko.
Mysli aspoň na sebe.
Vlastním lžím si uvěřila,
slepě do díry černé kráčíš.
Ach spinkej dále,
oddaná snům.
Ona už nehlídá tě.
Běž, zahyň v sobě.
A s dotekem posledním ve Vesmíru nechává tě,
krev jeho prolita byla.
