Střecha //Killers//

Dívka s blonďatými culíky

V jejím zorném poli nebyl nikdo.

Kdo by řekl, že taková rušná ulice může v noci vypadat takhle. Bylo to tu mrtvější, než na hřbitově. Ale tím lépe, bude mít lepší výhled na cíl. Kvůli tomu tu taky byla. Ležela na vlhké studené střeše a vyhlížela ho.

Dvacet let. Debilních dvacet let čekala na tuto chvíli. Až vrátí úder a prosadí staré dobré přísloví „oko za oko, zub za zub". Nebo v jejím případě spíše život za život.

Flashback

„Mamí?" malá Susan hopsala po schodech dolů. „Maminko? Já bych si dala něco dobrého!"netrpělivě pokřikovala a rozhlížela se po místnosti. Rodiče ale nikde. Ani jeden. „Mamí? Vylez! Já vím, že tu jsi! Už mě tahle hra nebaví!"

Otevřela dveře na zahradu a rozběhla se ke křeslům kde seděla její matka s otcem. „Maminko, já mám hlad!" řekla radostně. Její rodiče se ale tak nadšeně netvářili. „Tak já ti něco dám, počkej chvíli, teď tu s tatínkem něco důležitého řešíme, běž zatím do kuchyně.Budu tam v cuku letu, slibuju."pokusila se o povzbudivý úsměv.Když by se jí ale člověk zadíval hluboko do očí, zahlédl by něco jiného, než radost. To ale Susan v tu chvíli nenapadlo. Její jedinou starostí bylo jídlo.

„Tak dobře. Ale přijď hned, ano?"trochu zklamaně odpověděla malá blondýnka a rozběhla se do kuchyně. Před odchodem ale stihla ještě něco zaslechnout.

„To jí nemůžeš udělat Johne!Jeto malá holka! Nemůžeš jí..." hlas otce ale ten matčin přerušil. „Co? Nemůžu jí to udělat? Já ti řeknu, co jí nemůžu udělat! Nechat ji zabí..." To už ale byla Susan v domě a hravě skákala před lednicí.

Současnost

Ta vzpomínka ji vždy dohnala k slzám.Nebo do té doby, dokud nějaké měla. Poslední dobou se totiž cítila, že všechny slzy už vyronila. Už neměla co brečet. Nebo už neměla city. Dvacet podělanejch let čekala na tuhle chvíli.Vždy z toho nějak ten hajzl vyklouznul, ale ne dnes. Dnes zaplatí za všechny svoje chyby. Za ty co provedl i za ty, které ještě spáchat nestihl. Bylo jí jedno kdo to je, nebo jestli je to dobrej chlap. On jí zničil život a ona hodlala zničit ten jeho. Bez milosti. Bez soucitu. Přesně jako on tehdy.

Flashback

Měli rodinnou večeři. Maminka prostřela slavnostní ubrus a příbory i když nic neslavili.Oblékli si předražené šaty a pomodlili se. Pro spousty lidí je toto každodenní rutinou, ale pro ně ne. A proto to Susan moc nechápala. Ale byla pizza, tak ji to moc nezajímalo. Měla radost ze samé chvíle. Dali se do jídla. Každý si nabral kousek a začli jíst. Nikdo nemluvil, ani nikdo neměl tu odvahu začít. Jako by ticho byla veliká příšera, kterou se všichni báli porazit a tak si hleděli svého.

Po chvíli zazvonil zvonek. „Tati,kdo je to?" zeptala se zvědavě holčička. „Jen jeden známý,očekával jsem ho." odpověděl s ledových klidem otec a šel otevřít. Matka se snažila vypadat vážně, ale z očí se jí neposedně zatoulala slza a stekla jí po tváři. Rychle ji setřela.

„Dobrý den, copak si přejete?"zaslechla Susan od dveří hlas táty. „Přišel jsem dodržet nabídku." odpověděl mu cizí člověk. „Tak pojďte dál."

Oba prošli chodbou a přišli do jídelny. Konečně si ho mohla Susan prohlídnout. Muž měl asi 180cm a na sobě měl drahý oblek s červenou kravatou. „Ahoj, ty budeš Susan, že?" podíval se na ni. „A ano pane. A kdo jste vy?" odpověděla mu další otázkou malá blondýnka. „Nejde o to kdo jsem, ale proč tu jsem. Můžeme?" zeptal se shora a zahleděl se na otce. „Můžeme co?" nechápalo děvče. Nikdo jí to ale nevysvětlil. „Susan, mohla bys jít prosím, tady s pánem?Neboj, brzo se vrátíte, budeš se mít dobře." smutně jí přikázal táta. Ona neváhala a poslechla ho, ale něco ji zastavilo. Byla to matčina ruka, která ji držela. „Lucy? Nech ji jít. Bude to lepší pro všechny, věř mi." snažil se situaci vyřešit její manžel. „Ne." zavrtěla hlavou a slzavě se usmála. „Já ti to nedovolím." rychle si strčila holčičku za sebe a kryla ji vlastním tělem. „Je to naše dcera idiote! Nikomu ji nevydám! Nepomůžeš ji, normálně si ji prodal! Za svoje bezpečí!" zařvala. „No tak, no tak. Uklidni se. To není kvůli mně. Zabili by jí. Poslechni ho, prosím." přesvědčoval ji otec. „Jedině přes moji mrtvolu. Kdyby ses do toho tehdy nezapletl, žili by jsme si teďka klidně, ale ne! Tys musel! Prostě ti to nedovolím." rychle odmítla Lucy. Rychle přejížděla pohledem mezi jejím mužem a oním příchozím a její malá dcerka se za ní krčila nerušíc, co se děje.