OFFSIDE

❤15❤

,,Už mi řekneš kam jdeme?" Zeptám se ho znovu, protože když jsem se ho ptala před chvílí, nechtěl mi to říct. Vůbec nevím, kam by mě mohl vést.

,,Chci dodržet svůj slib," mrkne na mě se spokojeným výrazem. A usměje se, už jdeme asi deset minut.

,,Cože? O čem to proboha mluvíš?" Nechápavě se na něho podívám a spomalým svoji chůzi, až uplně zastavím.

,,Slíbil jsem ti přeci, že tě naučím bruslit, ne?" Taky se zastaví a chytne mě za pas, potom se zase dáme do pohybu. Když se mě ovine jeho paží a přitáhne si mě blíž k tělu, naskočí mi husí kůže. I přesto, že je teplý červencový večer, a ucítím jeho dokonalou vůni, a tak se zhluboka nadechnu. Vzpomínám si, jak jsem ho učila tancovat, a on mi říkal, že mě na oplátku naučí bruslit. V tu chvíli jsem si ale myslela, že si dělá srandu.

,,Co? Ale já nemám brusle," zakývu hlavou, jako by to nebylo úplně jasné.
,,Co máš za číslo?" Zeptá se mě hnedle.
,,Třicet sedm nebo třicet osm," Kouknu na něho, on se na mě taky podívá a vykulí oči.
,,Ty máš tak malou nohu?" Zasmeje se překvapeně. Já beze slova přikývnu.
,,Tak to bude easy, nějaký kluk má určitě stejnou velikost," už se pomalu blížíme k mě známému parkovišti u stadionu.

Docela mě zajímá, jak se tam chce Federico dostat, ale radši nic nenamítám.
Nejdeme hlavním vchodem, ale halu obejdeme až k nějakým dveřím, od kterých má Fed klíče. Když uvidí můj nechápavý pohled, začne mi to vysvětlovat.

,,Půjčil jsem si je od trenérů. Mají je proto, kdyby jsme chtěli třeba trénovat a ještě bylo zavřeno," otevře dveře a nechá mě jít jako první. On vejde hned po mě a rozsvítí světlo. Potom za sebou zase zavře dveře.

,,Neříkej mi, že ti jen tak dali klíče," nedůvěřivě zakývám hlavou. On na to nic neřekne a zase mě chytne za pas a rozejde se se mnou. Vůbec nemám tušení v jaké části haly jsme, ale Federico to podle všeho ví moc dobře.

Najednou se zastavíme před nějakýma dveřma. Když se na ně podívám pořádně, zjistím, se je na nich papírek s nápisem našeho státu a malá vlaječka. Fed chvilku hledá správný klíč, a potom odemkne dveře a rozsvítí.

V tu chvíli mě ovane příšerný zápach potu a nevím čeho ještě.
,,Doufam, že mi neodumřou čichové buňky," řeknu, když ještě stojím na chodbě a sbírám odvahu vztoupit do šatny. Federico se začne smát a ukáže, abych šla dovnitř.

Zavede mě k dalším dveřím, které když odemkne, tak se dostaneme do koupelny a potom do další šatny.
To bude nejspíš šatna malych kluků.

,,Jaký číslo bruslí má tvůj brácha?" Zeptá se mě a rozhlídne se po šatně.
,,To vážně nevím, ale jeho boty mi jsou," také začnu očima hledat jeho místo. Hned do poznám podle jeho věcí.

,,Třicet šest a půl, to mi bude," přikývnu a začnu si je nasazovat.
Federico nachvilku odběhne a vrátí se s jaho bruslemi.
,,Chceš to pomoc přitáhnout?" Zeptá se mě, když vidí, jak s tím bojuju. Já se narovnám a svěsím nohy dolů. Vyčerpaně si oddechu a přikývnu.
,,Jo prosím, ale ne moc, jsou mi malý," odpovím mu.

,,Nechceš si vzít nějaký větší?" Podívá se na mě nejistě. Když vezme moji nohu a dá si ji mezi jeho kolena.
,,Nemůžu přece někomu vzít brusle," zasmeju se. On chápavě pokrčí rameny a začne mi utahovat brusli.
Pozoruji jěho dokonalý obličej, jeho oči jsou soustředěně upřené na brusle. A ty jeho řasy, jsou tak dlouhé. Taky jsem měla vždycky dlouhé řasy, ale používáním řasenky jsem si je zničila. V tom ke mě vzhlédne pohled a zasměje se.

,,Co?" Nadzvedne obočí. Pořád z něho nezpouštím oči a jen zakroutím hlavou.
,,Je to takhle dobrý?" Zeptá se mě a ukáže na brusle. Já opatrně vztanu a chci zjistit, jestli nejsou moc utažené. Což nejsou, ale jsou strašně nepohodlné. Pomalu se na nich neudržím ani na zemi, natož na kluzkém ledu. Začínám dostávat docela strach.
,,Super, díky," usměju se na něho a zase si sednu. Začnu si prohlížet své brusle. No vlastně Samovy. Jak mohou být tak okopné?

Federico má své brusle během chvilky zavázané, a tak můžeme jít. Zjišťuji, že chodit v nich není zase tak těšké. Pomalu vyjdeme na chodbu a potom pokračujeme k ledu.
Je docela tma a tak moc nevidím na cestu. V tom ucítím závan studeného vzduchu. A v tom rozsvítí světla a před námi se objeví ledové plocha. Když se podívám nahoru, uvidím strašně moc míst k sezení. Je to tak obrovské.

,,Jdeme?" Zeptá se mě, když vidí jak si prohlížím velkou halu. Přikývnu a rozejde se na nim ke střídačkám, kudy se dá vztoupit na led.

,,Naposledy jsem na tom stála někdy na prvním stupni," svěřím se mu a podívám se na zmrzlou plochu pod jeho nohama. Podá mi ruku a já ji příjmu.
,,A jelikož mám jen kraťasy, předpokládám že když spadnu, tak to bude dost bolet,"
,,Neboj, budu tě držet," zkouší mě uklidnit a povzbudivě se na mě usměje. Přikývnu a dám jednu nohu na led. Potom druhou a chytnu se mantinelu. Není to zase tak těšké, jak jsem si myslela, ale pustit se nehodlám.

,,V pohodě?" Zajímá se Federico se širokým úsměvem. Už jsem ujeli pár metrů.
,,Celkem easy," řeknu to tak, jako to on řekl dneska, když mě vytáhl ven. To jsem ale asi dělat neměla, protože mě chytl za obě ruce a rozjel se se mnou.

Přišlo mi, že jedem strašně rychle. On jel pozadu a já stála a jen se nechala táhnout. Bála jsem se totiž udělat jakýkoliv pohyb, abych nespadla.
,,Spomal," zakřičím a zavřu oči. Za chvilku doopravdy trochu spomalil.

Odvážila jsem se otevřít oči. Když jsem to udála, Federico úplně zastavil a já narazila do jeho hrudi. Už mě chtěl pouštět, ale naštěstí mě chytl obouma rukama kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, jinak bych stoprocentně ležela na zemi.

Zadívala jsem se mu do očí a on udělal to samé. Jednou rukou mě pustil a dal mi pramínek vlasů, který mi padal do očí, za ucho. Jakmile se dotkl mé kůže, trochu jsem se napřímila. Jakto, že je mi s ním tak dobře? Měla jsem spoustu otázek, na které jsem neznala odpověď.

Federico dal jeho ruku zpátky na moje záda a já ucítila jeho dech na mém obličeji. Pomalu přibližoval jeho rty k mým, až se úplně dotkly. Byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy v životě cítila.
Tělem mi přejelo příjemné teplo, které vycházelo z jeho rtů. Pomalu s nimi začínal pohybovat, já nevěděla co přesně mám dělat. A tak jsem napodobovala jeho pohyby.

,,Hej, co tu děláte?" Zavolá nějaký chlap, který stojí za mantinelem. Ještě dodá pár anglických slov, kterým ale nerozumím.
S Fedem se od sebe odtáhneme. On se ušklíbne a s předstíraným strachem s podívám odkud se hlas ozývá.
Potom mu začne říkat něco jako že se omlouvá a že už jdeme. Ten chlap ještě něco pronese a potom odejde.

,,Jakto že umíš tak dobře anglicky?" Zeptám se ho překvapeně.
,,Žil jsem rok v Anglii...musíme jít," řekne smutně. Chytne mě za ruku a proplete naše prsty. Tomu se oba spokojeně usmějeme a pomalu se vydáme k východu z ledové plochy.

______________________________________

Moc všem děkuju za hlasy a komentáře ♡♡♡♡ jste super :*
Btw. Ukazují se vám fotky?😮