Desire /Niall Horan FF/

28.+29.díl

28.díl: VŽDYCKY SE TO MŮŽE ZAMOTAT VÍC

Jak Zayn řekl, tak i udělal. Odvezl mě do nemocnice za Bellou, kde už jistě od rána seděli rodiče a stále dokola se ujišťovali o jejím zdraví.

Upřímně, byl to úžasný společník. Během cesty nepadlo o Niallovi ani slovo, zřejmě respektoval, že to je to poslední, o čem chci mluvit. Musel to pochopit z výstupu, jenž se odehrál v mém hotelovém pokoji. Nikdy bych neřekla, jak je ve skutečnosti tenhle kluk vnímavý. Další plus...

"Díky, vážně," obrátila jsem se k němu na nemocničním parkovišti. "A to nejenom za odvoz."

"Rádo se stalo," usmál se.

Abych zakryla červeň, která se mi hrnula do lící, odvrátila jsem hlavu a zahleděla se ven. Šedivá nevlídná budova ve mně vyvolávala svíravé záchvaty paniky. Stále jsem viděla ty bílé stěny, které se po nehodě staly na tři dlouhé měsíce mým domovem. V nose mě šimral sterilní pach a všudypřítomný pocit zoufalství. Očekávání možné smrti... Vzpomínka na mou kamarádku...

"Lin, jsi v pořádku?" Zaynova ruka dopadla na mé rameno a vysvobodila mě z trýznivých úvah dřív, než mě stačily úplně ovládnout. Zhluboka jsem se nadechla. Potřebovala jsem chvilku na vzpamatování, jinak by můj hlas selhal. "Asi ano, jsem. To jen... Nevím, jestli tam dokážu jít."

Tušila jsem, že se mračí. "Proč? Vždyť včera ti to nedělalo problém."

"Včera to bylo jiné. To mě ovládala hrůza, v jakém stavu se Bella nachází. Nesoustředila jsem se na nic jiného kromě ní."

"Povíš nám někdy, co se ti stalo?"

Trhla jsem sebou a podívala se na něj. Musel si v mých očích přečíst onu nevyslovenou otázku, jelikož se ihned dal do vysvětlování. "Včera ses v hale málem složila. Většině slov jsem sice nerozuměl, ale jako bys říkala 'nehoda' a 'mrtvá'. A jelikož nešlo o Bellu, došlo nám, že máš za sebou asi těžkou zkoušku. Teď navíc tvé pocity z nemocnice..."

Nepřestával mě udivovat. Jen by mě zajímalo, kdo z nich si jako první dal dvě a dvě dohromady.

"Zayne, já nějak nevím, jestli jsem připravena o tom mluvit..."

Chápavě přikývl. "Jasně, to... to chápu. No, kdyby sis to rozmyslela, jsem tu pro tebe. Ehm, chtěl jsem říct, že MY jsme tu pro tebe."

To jeho rozpačité koktání mi připadalo vyloženě sladké. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Natáhla jsem se a vtiskla mu rychlý polibek na tvář. Ano, spontánní a bezmyšlenkovitá reakce. Také jsem bezprostředně po tom vzala za kliku a vyklouzla ven, nedala jsem mu prakticky žádnou možnost zareagovat.

K mému úděsu ovšem stanul Zayn vedle mě. Snědá pokožka mu trochu zčervenala a mé srdce klopýtlo. Tohle se mi v posledních dnech dělo jen s Niallem...

Málem jsem si vrazila facku. Dokážu já vůbec myslet na něco jiného?

"Neměl bys jet?" trhla jsem hlavou směrem k vozu.

"Napadlo mě, že tě doprovodím," pokrčil rameny. "Tedy, pokud o to samozřejmě stojíš."

Už jsem chtěla odmítnout, když mi došlo, že o to vlastně stojím. Uvítám Zaynovu společnost, zvlášť nevím-li, co mě uvnitř čeká.

"Vážím si tvé nabídky. A budu moc ráda, když půjdeš se mnou."

Pokřiveně se usmál. Vykročila jsem dřív, než jsem stačila zrudnout.