Desire /Niall Horan FF/

4. Osudový večer

Zdravím! =) Pokud jste to stejně jako já včera přehnali se sluníčkem a dneska se cítíte jako chodící pomalé zombie, podejme si ruku! =D Třeba vás trochu "osvěží" nový díl DESIRE, konečně se nám tu objevuje i blonďák =D Díky za kladné ohlasy, za váš zájem a vůbec tak vše... =) Mám vás ráda ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Vlastně dodneška nevím, jak jsem strávila sobotu. Chvíli se táhla, chvíli pádila jako splašený kůň a... Najednou se přiblížil večer a mamka nás nutila, abychom „hodily do gala". Nekecám, použila přesně takovou terminologii.

Líbilo se mi to pořád míň. Tohle nikdy předtím neudělala. Za celých mých 20 let ještě s večeří nenadělala takové cavyky. A už vůbec netrvala na slavnostním oblečení! Tedy... Vyjma důležitých rodinných sešlostí nebo významných svátků.

Zatímco jsem se zhlížela v zrcadle, z Belliny ložnice zaznívalo spěšné dupání. Úplně jsem ji před sebou viděla. Jistě lítala z jednoho konce pokoje na druhý, na posteli se jí kupilo oblečení a v očích měla ten známý nepřítomný výraz. Zoufala si. Neměla co na sebe.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. Jak jsme mohly být tak rozdílné? Nevložil mě našim někdo do kolébky spíš omylem?

Nakonec jsem ze skříně vytáhla tmavé úzké džíny, bílou tuniku zabranou pod prsy s černým lemováním a vlasy si sepnula do drdolu. Ačkoli jsem se snažila být co nejklidnější, prsty se mi nervozitou klepaly. Neudržela jsem v nich ani obyčejnou černou gumičku...

V tom se rozdrnčel zvonek od domovních dveří. Stačila jsem se natolik zabrat do úvah, až jsem při onom zvuku leknutím nadskočila.

„Linoooo?" křikla mamka z kuchyně, kde zjevně dolaďovala poslední detaily. „Mohla bys jít otevřít? Uveď hosty do obýváku, večeře bude za pár minut!"

Rozběhla jsem se do haly radši dřív, než mě stačila přemoci zbabělost. Pořád dokola jsem se ujišťovala, že o nic nejde. Prostě jen obyčejná přátelská návštěva! To zvládnu levou zadní... Horší než maturita to jistě nebude.

Ha, ono to fungovalo! Než jsem se vztáhla ruku ke klice, byla jsem celkem klidná a usměvavá. Ovšem sotva jsem spatřila, kdo čeká na prahu, proměnilo se mé tělo v kus kamene. Úplně. Nehybně jsem stála ve vstupní hale, osvětlené jedinou tlumenou lampou, a přepadle civěla na středně vysokého blonďatého kluka s veselýma modrýma očima a rošťáckým úsměvem, jenž mě o dobrých pár centimetrů převyšoval.

„Dobrý večer," ozvala se žena po jeho boku, jíž jsem si skoro nevšimla.

„Oh,p-promiňte," sebrala jsem síly a pozornost přesunula k ní. Pomalu, líně, jako by se tak dělo proti mé přirozenosti.

„Kde je mé dobré vychování... Prosím, pojďte dál." Uhnula jsem z cesty a pokynula jim, aby směle vstoupili.

Mé srdce zřejmě trénovalo maraton, jelikož vteřinu od vteřiny zrychlovalo a soutěžilo s dechem. Brzy začaly obě funkce klopýtat, očekávala jsem, kdy úplně selžou a já se před těmi dvěma bezvládně zhroutím na podlahu.

Udělalo se mi ještě hůř, jakmile jsem si představila, co naši hosté udělají s Bellou. Ta se složí okamžitě...

„Mamka mě zaúkolovala, abych vás odvedla do obýváku," pokusila jsem se o úsměv a zamířila do světlé místnosti přímo proti kuchyni. Asi jsem se tak i částečně pokusila utéct. „Připojí se k nám během 5 minut."

„Jistě budeš Lina," usmála se žena a vstřícně ke mně natáhla ruku. „Moc mě těší, tvá matka mi toho o tobě i tvé sestře hodně vyprávěla. Jsem Maura Horan."

Bingo, nespletla jsem se. V duchu jsem si připsala jednoho zlatého Bludišťáka. Čas strávený s Bellou u počítače mi k něčemu byl. Už mezi dveřmi jsem bezpečně poznala jednoho z Niallových rodičů.

„A tohle," ukázala na chlapce po svém boku, „je můj syn Niall. Troufám si tvrdit, že ho znáš."

V tu chvíli jako bych se vrátila o 6 let zpátky, a to konkrétně do svých pubertálních let. Z toho kluka totiž cosi vyzařovalo. Cosi velmi silného. Nedokážu to přesně popsat, ale...Charisma? Veselost? Bezstarostnost? Každopádně to „něco" mi spolehlivě znovu rozházelo tepovou frekvenci.

„Ano," pohodila jsem nervózně hlavou, „ano, znám. Ahoj, vítám tě u nás."

„Díky," zazubil se, na můj vkus však až příliš vesele. Jako by mu ta situace přišla víc než směšná!

„Mauro!"ozval se mi za zády mamčin radostí podbarvený hlas. „Jsem tak ráda, že jste opravdu dorazili!"

„Stephanie," opáčila paní Horanová, a jakmile se objaly, zamračila jsem. „Ty, mami, odkud se vy dvě znáte? Nikdy ses o něčem podobném ani slůvkem nezmínila."

„Maura začala asi před měsícem chodit do našeho salonu, kde jsme se prostě daly do řeči," usmála se. Vypadala vážně spokojeně, zjevně jí vše vycházelo podle představ. A poplašný alarm v mé hlavě znovu spustil ohlušující tirádu.

„A vůbec... Kde je vlastně tvoje sestra?"

My o vlku... V té chvíli do místnosti vpadl poslední člen našeho uskupení. Má sestřička na poslední chvíli krotila pár neposedných pramínků vlasů, jež jí nedržely ve vysoko vyčesaném drdolu, a osazenstvu kolem nevěnovala nejmenší pozornost.

„Omlouvám se," vydechla, snažíc se upevnit jedno pírko na místo, „trošku se mi-," A tehdy se to stalo. V té chvíli zvedla zrak, a když si uvědomila, kdo zavítal do našeho domu, zarazila se. Těkala nechápavým pohledem mezi námi, kulila v naprostém a syrovém úděsu oči a najednou... Z úst jí vyklouzlo hodně peprné slovo.

„Bello!" hlesla šokovaně mamka. „Kroť se trochu! Máme hosty."

„To vidím," vydechla má sestra nevěřícně. „Mami, je tohle nějaký vtip?"

„Ale zlato, jaký vtip? Kdepak! Jen pojď, musíš se přece s Niallem Horanem seznámit..."