Takže asi by vás všechny zajímalo, co se stalo že už nepíšu. A asi by jste si zasloužili vysvětlení.
V kapitole, kde jsem vytvořila moodboard jsem se zmiňovala o jedné věci, které se bojím že by mi byla diagnostikována kdybych šla za doktorem nebo terapeutem. A tou věcí myslím depresi a úzkostnou poruchu, jak asi určitě víte deprese je porucha psychiky, která se projevuje i tak, že ztratíte zájem dělat něco, co vás předtím bavilo. Sníží se anebo i vymizí schopnost prožívat štěstí a potěšení a celkově jste 24/7 smutní a ani třeba nevíte proč.
Úzkostná porucha je, dá se říct, strach ze sociálních dění. Bojíte se/není vám příjemné chodit někam, kde je spousta lidí(které většinou ani neznáte), mluvit před lidma atdatdatd. Nejste si ani schopni objednat jídlo v restauraci jenom proto, že pokladní se mračí a vypadá nepříjemně. A taky dostáváte záchvaty paniky, které jsou věřte mi příšerné.
Deprese i Úzkostná porucha jsou mnohem víc než co jsem teď napsala takže pokud vás zajímá víc můžete si to vyhledat na internetu anebo se mě i zeptat.
Každopádně zpět k tomu, co jsem vám chtěla říct a vysvětlit.
Už nějakou dobu jsem se cítila jinak tzn.nebyla jsem šťastná jak předtím a cítila jsem se čím dál více úzkostně. Ke konci prázdnin(blížila se škola) to vystoupalo a to hodně rychle. Každý den jsem se buď ubrečela ke spánku nebo jsem celou noc nespala a jen ležela na mé posteli a zírala tupě do stropu(bohužel to tak je pořád). V mé povaze nikdy nebylo, že bych se někomu s mýma problémama a strarostama svěřila, a tak jsem to nikomu neřekla.
Stále jsem to nikomu neřekla.
Bojím se, že mi nikdo neuvěří a budou si myslet, že chci všechnu pozornost na sebe.
No a pak teda začala škola. Prvák. To znamená nový lidé, nová škola, nové prostředí atdatdatd. Jedna z prvních ran byla ta, že na mé nové škole je přes 700 lidí, na mé základce nás bylo ani ne 250. Moje úzkost v tu dobu vystoupala snad na milion procent. Pak tu jsou nový lidé o tom ani raději povídat nebudu, protože moje úzkost vystoupala na miliardu snad. Mám nějaké kamarády ve třídě, ale stejně...člověk může mít spousta přátel, ale stále se cítit sám a to je to, jak se cítím. Lidé, kteří to nikdy nezažili to asi nepochopí, ale je to pravda.
Trigger warning(pokud jste citlivý na téma smrt a sebepoškozování přeskočte tuto část, ale slibuji že tu nebude nic grafického a nebude to hard-core pouze tu budu mluvit o mých pocitech. Stay alive a starejte se o své zdraví!)
Takže pokračujeme.
Řeknu to prostě na rovinu. Několikrát jsem už stála nad umyvadlem v koupelně se žiletkou/nožem v ruce, se slzama po celém obličeji a klepájící se mi rukama(jsem často sama doma což mi to ještě usnadňuje) Jediná věc na kterou jsem za sebe pyšná je to, že jsem nikdy nepřiložila ty ostré předměty na ruku. Vždy jsem je nakonec upustila. A jsem zato ráda. Chtěla bych vám teď poradit, pokud se vám tohle už také stalo chtěla bych vám říct, že nejste samy. Namísto říznutí si dejte na ruku gumičku anebo plastový náramek a tím si střílejte do kůže dokud vás chuť na pořezání nepřejde, nebo si nakreslete na zápěstí zvíře přece by jste ho nechtěli pořezat a zabít, vemte si studenou sprchu, ale prosím vás hlavně si neubližujte. Prosím.
I přesto, že jsem se nikdy nepořezala stále myslím na to, jak chci umřít. Jaké by to bylo? Cítila bych se konečně volně a dobře? A jak by reagovali ostatní kolem mě?
Konec, můžete pokračovat
V létě jsem strávila hodně času hledáním věcí, které by mi pomohli. Seriály, filmy, knihy, muzika azdatd. Nakonec jsem to našla. Twenty one pilots mi neskutečně pomáhají, zachraňují mě a dalších tisíce/milióny lidí. Jejich hudba a slova jsou ty nejreálnější věci. Tylerovi texty jsou to co mi pomáhá. Vďečím Tylerovi a Joshovi tolik a miluju je více než sebe. Jejich osobnosti jsou ty nejlepší na světě.
Stay alive |-/
Jelikož se bojím říct někomu, jak se cítím tak jsem na internetu vyhledala oficiální stránku, kde se můžete diagnostikovat jestli máte depresy/panickou poruchu a tak. Bohužel mi vyšlo, že trpím depresí a mám panickou poruchu. A ano vím, že je to vážne a jednou to budu muset někomu říct, ale nemůžu...nejssem schopná to udělat.
A také jsem zjistila, že nejsem s největší pravděpodobností heterosexuál. Stále si nejsem jistá, ale zvažuju možnost že bych mohla být bisexuál/demisexuál. Nikdo o tom neví. Bojím se reakce rodiny a jak říkám stále si nejsem na 100% jistá. Ani nevíte, jak se bojím.
Ve škole je to teď težký a mám toho spousta takže nemám ani pořádně čas se najíst, což se na mně asi už projevuje. Jsem neskutečně vystresovaná a mám menší chuť k jídlu než předtím.
Upřímně? Právě teď přemýšlím nad tím, že kdybych prostě skočila anebo se předávkovala těma práškama, co máme v lékárničce bylo by vše lepší.
Takže to jsou ty důvody proč nic teď nepíšu. Doufám, že vám to dává smysl, protože když jsem to psala myšlenky mi jeli o sto šest a tak to je asi trochu zmatený. Musím vám říct, že tohle bylo extra težký napsat a to jsem vám stále neřekla vše. A kdo ví, možná tohle ani nepublikuju a bude mi to navždy ležet v archivech. Jsem zvědavá jestli tu ještě vůbec někdo je, kdo by mě sledoval a nezapomněl na mě a zajímalo ho to.
A naposledy stay alive |-/
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Tady máte ještě obrázky lidí, kteří mi tolik pomáhají)
