Svobodná✔

16.Kapitola - Uschlé kvítí

Vstal jsem, když vycházelo slunce. Zatímco jsem se kochal krásným výhledem z okna, balil jsem se na dnešní akci. Můj plán je již všem známý, prostě musím Victorii převést přes hranice Větrného království. Jistěže to bude složité, ale za pokus to stojí.

Po snídani jsem si „vyzvedl" svého koně a vyrazil na cestu. Zámek byl od města jen kousek. Nádvoří zámku, uprostřed kašna a pár záhonů dělili zámek od městské cesty, vedoucí do zámku. I když se kopyta mého koně na nádvoří hlasitě ozývala, neupoutal jsem žádnou pozornost, a tak si lidé dál hleděli svého, a já mohl v klidu pokračovat ve svém plánu. Přešel jsem k bráně a divil se, jak je zabezpečená. Victorie asi nechtěla, aby ji kdokoliv viděl, protože podle toho brána vypadá. Zkusil jsem vzít za kliku, ale jak jsem předpokládal, byla zamčená. Obhlížel jsem celou bránu a hledal skulinku, kterou bych se do zámku mohl dostat. Až později mě napadlo, že bych mohl zkusit lesní cestu vedoucí do zámeckých zahrad za zámkem. Ta cesta vede už z města lesem a končí právě u královských zahrad, kde mám za to, není vůbec nijak zabezpečená. Vyhoupl jsem se zpět do sedla a vydal se hledat onu lesní cestičku. Opravdu jsem jí našel a i přes vysokou trávu, trní, popadané větve.....jsem se nakonec dostal k zahradám. Usmál jsem se nad pomyšlením, že ji už brzy uvidím. Pobídl jsem koně ke klusu a vydal se vstříc zámeckým dveřím.

Kdysi nádherná zahrada plná barevných vůní nesoucích květů, kterou jsem se tak rád procházel a studoval květiny pro můj biologický účel studia, teď vypadala strašně. Všude byly poházené květiny, tráva byla až astronomicky vysoká, suché květiny vítr odfoukával a tvořil se tak zbytečný nepořádek....ty překrásné zahrady plné života teď byli opravdu zpustošené, nechutné a k tomu všemu, mi připadalo, že tu panuje úplně jiné podnebí.....jakoby se ta pohroma odrazovala od......moment, to se mi nezdálo, nad zámkem se opravdu tvořil jakýsi šedivý oblak a obklopoval celý zámek.

„Victorie, co jsi to provedla?" zašeptal jsem si sám pro sebe a rozhlížel se. Chtělo se mi brečet, když jsem viděl, jak je to tu zarostlé. Pomalu i samotný zámek byl obklopen trávou a hustým zeleným plevelem.

Sesedl jsem z koně a rozhodl se postupovat sám. Když se o trní popíchám já, nebude to tolik vadit, jako kdyby se popíchal kůň. Opatrně jsem našlapoval a vyhýbal se všemožným větvím a neposlušné trávě. Když jsem se dostal k hlavním zámeckým dveřím, opět byly zamčené. Napadlo mě, že vstup pro služebnictvo by zamčený být nemusel, Victorie jistě ani netuší, že takový vchod je, jelikož se nikdy o služebnictvo nezajímala. Přemístil jsem se tedy k tomuto vchodu, ale odemčeno nebylo, někdo tady byl hodně pečlivý. Naštěstí jsem v tomto zámku strávil nějaký ten čas a vím, že v prádelnách jsou velká okna, která se dají snadno rozbít.

Co vám budu povídat, střepy všude a divím se, že jsem si nerozřízl nohu, když jsem se vloupával do zámku. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce, kdy princové zachraňují zakleté princezny. Prokousal jsem se oknem dovnitř a kámen, kterým jsem rozbil okno, zahodil. Oprášil jsem si košili a rozhlédl se kolem. Prádelna byla samá pavučina a dřívější vůně mýdel a čistého prádla.....byla ty tam. Rychle jsem se vzpamatoval a vyhledal dveře. Silou jsem je musel otevřít. Já tedy žádný silák nejsem, mám rád své knihy a vědu, ale co bych pro mou milovanou neudělal?

Dalo mi celkem zabrat, než jsem se vymotal z přízemí a našel první schodiště, které jsem dokonale poznával. Vedlo do prvního patra, kde se nacházely všechny důležité sály a salónky. Tam se nacházel i největší a nejhonosnější sál v celém zámku. Kráčel jsem nahoru po kdysi krásném čistém rudém koberci, který byl nyní pokrytý silnou vrstvou prachu a sem tam se tu objevila i nějaká muška. Velkého zlatého zábradlí jsem se raději také nedotýkal, nevypadalo zrovna zlatě, jak jsem si ho pamatoval. Když jsem vešel do prvního patra, vůbec mě už neudivovaly pavučiny na stěnách, prachem pokrytá brnění, prachem pokryté květináče s uschlými rozdrobenými květinami.....prostě 5 měsíců, je 5 měsíců.

Prošel jsem dlouhou chodbou a zastavil se až u posledních dveří, tady se nacházel hlavní sál. Vzal jsem za kliku a sundal z ní všechen prach a pavučiny. Napřímil jsem se a vypnul svou hruď. Zhluboka se nadechl.......a potom.........otevřel dveře.

Průvan, který zapříčinilo prudké otevření dveří, rozfoukal závěsy u oken a sál byl mnohem strašidelnější, než vypadal. Byl hodně tmavý, protože všude bylo zataženo a moc uklizeno zde také nebylo. Shrňme si to, všude je tu tuna prachu a pavučin, královna asi moc neuklízela. Dal jsem si facku a taková slova, přišel jsem jí zachránit, né hodnotit úklid. V sále nikdo nebyl. Všude bylo prázdno. Co mě ale překvapilo, byl nebezpečně se kyvlající lustr, který nevypadal moc upevněně, a dál také spadlý trůn, křeslo trůnu bylo volně pohozeno na zemi a jeho opěrka ležela ulomená vedle. Tady měl někdo vztek.

Došel jsem křeslo zvednout a přitom přemýšlel, kde by mohla Victorie být. Najednou jsem za sebou uslyšel štěkot. Otočil jsem se a spatřil na situaci v zámku celkem dobře vypadající Lady. Opatrně jsem jí pohladil po hlavě. Vedle ní se rychlostí blesku objevila i vlčice...myslím, že jí Victorie říkala Lily. I tu jsem se pokusil pohladit, ale nenechala se. Místo toho se obě rozeběhly a já jsem nemohl udělat nic jiného, než je následovat. Třeba mi prozradí, kde se má láska nachází.

A opravdu, ty dvě mě vedly do salónku. Dříve tu Victorie ráda sedávala, mělo mě napadnout, že tu bude. No ono dřív to tu vypadalo překrásně, místo toho teď? Celá místnost byla ponurá....asi nemusím zmiňovat prach, pavučiny a uschlé květiny, že?

Jenže něco v této místnosti bylo přeci jen překrásného. Na jedné židli, která stála uprostřed těch kdysi krásných živých květů, seděla ona. Spokojeně spala a nevnímala okolí. Takže to je pravda, je zakletá.

Při pohledu na ní jsem se usmál. Zčervenali mi tváře, když jsem viděl, že je naživu a čeká..... na mě. Otřel jsem si ruce, které jsem měl od prachu a přistoupil k ní. Pohladil jsem ji po tváři. Byla studená. Vzal jsem její hlavu do rukou a něžně ji políbil. Políbil jsem ji dlouze a doufal, že jí tak vysvobodím ze zakletí.

„Panebože, můžeš mi říct, co sakra děláš?" zařvala najednou a otřela si pusu.

„No.....zachraňuju tě ze zakletí." Vykoktal jsem.

„Já nejsem zakletá, spala jsem!" zařvala a rozhazovala rukama.

„Promiň, myslel jsem....."

„Tak příště nemysli..." přerušila mě, nasupeně se na mě dívala, a poté vstala a odešla z místnosti.

Sedl jsem si na židli, kde před chvílí seděla Victorie a nechápavě koukal na dveře, kde také před chvílí Victorie zmizela. Mě to asi ještě nedošlo.......

____________________________

Touto kapitolou končí vyprávění prince Davida. V další kapitole se zase můžete těšit na myšlenky Victorie.

Tahle kapitola se mi moc líbí. Dlouho jsem vymýšlela, jak bude vypadat záchrana Victorie, a nakonec jsem vymyslela "spací" kletbu :D Jak se vám kapitola líbila? Stále máte rádi protivnou Victorii?

Pokud se vám kapitola líbila hlasujte, nebo zanechte komentář ♥. Omlouvám se za vyskytnuté chyby, no a přeji příjemné čtení :)