Svobodná✔

5.Kapitola - Pravá láska?

„Chtěla jsi mě vidět?" řekl David a vešel do sálu. Seděla jsem na malých schůdkách, které vedou k trůnu a pozorovala ho. Nechala jsem si ho zavolat, protože jsem chtěla slyšet odpovědi.

„Ano, posaď se." Řekla jsem a pokynula hlavou vedle sebe. Bez váhání usedl na schod a poslouchal.

„Nechala jsem si tě zavolat, protože potřebuju něco vědět." Řekla jsem a ruce sepnula v klíně, aby nebylo vidět jak se klepu.

„Děje se něco?" řekl a chtěl pokračovat dál, ale já ho zarazila.

„Teď poslouchej. Říkal si mi, že si mi chtěl vrátit paměť. Vyzkoušel si lektvary a různé jiné procesy, ale nic nezabralo." Chtěla jsem pokračovat dál, ale zahlídla jsem jeho pohled. Něco mi tajil.

„Proč si nic nedělal?" řekla jsem a vyvedla ho z míry. Začal se nervózně koukat po sále a ignoroval, co jsem mu říkala.

„Já vím, že si ty lektvary nezkoumal a všechno to byli jen zředěné marmelády například...." Rozzlobila jsem se. Konečně se na mě podíval a měl opravdu divný výraz.

„Co si chtěl dělat? Říkáš mi tady, že mi chceš paměť vrátit, ale nakonec mě podrazíš?" zvýšila jsem na něj hlas.

„Nech mě to vysvětlit." Řekl a já se trošku uklidnila. Proto jsem ho přeci zavolala, aby mi to řádně vysvětlil.

„Víš, chtěl jsem se s tebou sblížit." Řekl a mě spadla čelist. Cože?

„Cože? A proč? Jseš princ, takže můj majetek tě asi nezajímá." Rozčílila jsem se.

„Myslíš si, že jsem tady jenom kvůli tvému majetku? Chtěl jsem se s tebou sblížit proto, abys mě začala mít ráda stejně tak, jako já tebe." Rozčílil se taky a hlasitě na mě křičel.

„A k čemu by ti bylo to lhaní? Mohl si přeci říct, že to nezvládneš." Opáčila jsem mu.

„Ano? Ale to bychom se potom už nescházeli a já bych ti nemohl paměť vrátit." Křiknul na mě a posunul si brýle, které mu padaly z nosu.

„Takže ty mi ji chceš vrátit? A jak si jako představ......." Došla slova. To nemyslí vážně!

„Jo myslím." Řekl a oba jsme se zklidnili.

„Takže proto...."

„Ano..." řekl.

„Možná, že si to měl vzít za jiný konec. Ta neustálá péče mě odradila." Řekla jsem, ale nechtěla jsem se ho nijak dotknout.

„Péče? Já myslel, že tě odradilo něco jiného." Řekl jedovatým tónem a sundal mojí ruku, kterou jsem mu položila na jeho rameno.

„A co by mě mělo odradit?" řekla jsem ublíženě.

„Ben!" vstal a odešel. Kráčel pomalu ke dveřím a já na něj nepřestala zírat. Ben?

Chtěla jsem za ním vyrazit a vysvětlit mu, že ho nemám ráda a rozhodně k němu nechovám žádné city, tedy teď už ne, ale když mu strážný otevřeli dveře, zastavil a otočil se na mě. A pak mi to došlo!

„Ty mluvíš!" řekl a běžel mě obejmout. Obtočila jsem se mu kolem krku a nehodlala ho pustit. Možná že měl pravdu, jen opravdová láska může zničit kletbu.

_________________________________

Milí čtenáři, s novou kapitolou Vám přináším i ohromnou omluvu, že jsem dlouho nic nevydala. Mohla bych tu napsat, že je venku krásně, a tak si hlavně užívám sluníčka, ale radši Vám řeknu, ať si užijete kapitolu a moc se na mě nezlobíte ♥.

A teď už ke kapitole, co si myslíte o lásce Davida a Victorie? Bylo Vám už od začátku divné, proč Victorie mluví? Určitě mi to dejte vědět do komentářů.

Pokud se vám kapitola líbila, hlasujte nebo napište komentář ♥. Omlouvám se za vyskytnuté chyby a přeji příjemné čtení.