Lost Inside (FF TVD/TW) /✓/

A jsou zpátky! (Konec první série)

Dívala jsem se dolů na svoji kopii. Tedy... já byla její kopie, ale ona zase kopie jiné a kdo ví kolik jich bylo.
Katherinino tělo leželo na zemi u mých nohou a já se na to dívala a cítila se zvláštně potěšeně. Vždycky jsem to chtěla udělat. Ano, odsuzujte mě za to, ale Katherine zabila mého bratra. Nechci ji zabít, tak nějak podivným způsobem mi na ní záleží, ale křupnutí jejího krku bylo zvláštně uspokojující.
Vzala jsem ji za ruce a přesunula ji do komory, kde jsem ji zamkla poté, co jsem jí vzala telefon a její tašku.
Na telefonu jsem napsala sms Peterovi, aby mi napsal místo, kde se sejdeme pro jistotu.
Rychle jsem se oblékla do věcí Katherine a nakulmovala si vlasy.
Potřebovala jsem je zachránit. Dereka jsem nemohla nechat zemřít, záleželo mi na něm víc, než jsem si chtěla přiznat.
Od doby, co se mi u Lydie začaly vracet emoce, jsem byla poněkud pod emocemi. Bylo pro mě těžké držet před Katherine masku upíra bez emocí. Měla jsem je jako na houpačce. V jednu chvíli jsem potřebovala krabici kapesníků, jak jsem chtěla brečet a nepřestat, v druhou chvíli se ve mně hromadil vztek na všechno kolem. V další jsem si konečně vychutnávala okolí a to se točilo dokola. Teď jsem zrovna měla celkem klidný moment. Snad vydrží déle než pár minut.
Nebylo to vlastně jen o Derekovi. Nechtěla jsem ani, aby si ublížila Katherine. Viděla jsem, jak jí na něm záleželo. Takhle jí nezáleželo snad ani na Stefanovi.
Takže vlastně i přes to všechno, co mi moje dvojnice udělala, co se stalo, jsem chtěla, aby byla šťastná. Sama si zažila už pěkných pár pádů. Chtěla jsem, aby tohle bylo aspoň něco, co by ji učinilo konečně šťastnou.
A Peter? Ten chlápek, se kterým si to mé bezcitné já, které se vydávalo za Katherine, vyspalo? No, na tom mi záleželo taky. Nesměl ztratit svou rodinu. Pokud jsem věděla, Derek byl jeho jediná rodina. Potřeboval ho. O rodinu by se nemělo přicházet...
Vyšla jsem z bytu a seběhla pár poschodí, než jsem nasedla do auta a vyjela na místo, které mi napsal Peter v esemesce. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem viděla, jak přidal ještě naštvaného smajlíka, že si to nedovedu zapamatovat. Kdyby jen tušil.
Myslela jsem na Dereka, na to, co pro mě znamená a že se ho radši vzdám ve prospěch Katherine, než aby ho Peter zabil. Ano, něco na tom, že jsem vypla emoce a na ničem mi nezáleželo, bylo dobrého. Nemusela jsem žít s bolestí v srdci, že ztratím někoho, kdo je mi blízký. Jako už tolikrát. Ale nechtěla jsem s tou bolestí žít ani teď. Bude to štěstí, pokud bude Katherine s Derekem. Vím to.
A já si třeba najdu také někoho. Někoho, komu na mně bude záležet. Kdo nebude znát mé zlé já, které bylo bez emocí. Možná bych měla potom Beacon Hills opustit. Cestovat chvíli sama.
Ale na toto rozhodování bylo moc brzy. Musela jsem nejdříve vědět, co se stane. Doufala jsem, že nic.
Jela jsem ještě chvíli, než jsem přijela na to správné místo, aspoň podle instrukcí od pana vraždícího vlkodlaka.
Vystoupila jsem z auta a na vysokých podpatkách prošla kolem a postavila se doprostřed cesty. Nasadila jsem klasickou pózu Katherine Pierce a rozhlížela se, zda ho neuvidím.
Nikde nebyl. Bylo tu ticho, liduprázdno a já přemýšlela, zda Peter jen Katherine nevyšplouchnul. Jenže proč by to dělal? Pokud jsem věděla, tak o Katherine stál hodně.
Nebo si to na poslední chvíli rozmyslel a radši to chtěl provést jinde? Snad ne.
„Petere, jestli hned nepřijdeš, tak tě zaškrtím." Řekla jsem si pro sebe, protože se najednou výrazně ochladilo. Jako kdyby tu někdo vypnul topení. Až na to, že jsem byla na opuštěném prostranství.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a objala se pažemi. Nelíbilo se mi to. Jak je možné, že jako upírce mi je taková zima? Nechápala jsem to, přesto jsem tu stála, jako kdybych to měla udělat důlek, který by byl důkazem mého netrpělivého čekání.
„Já ho zabiju," zašeptala jsem si pro sebe, když mi od úst vyšel obláček kouře. Zamračila jsem se. Tohle bylo špatně. Otočila jsem se a rozešla se k autu, budu čekat, ale v autě, kde je topení.
„Katherine," zašeptal hlas a já se zmateně rozhlédla v půli cesty k autu.
„Kdo je tam?" zavolala jsem a rozhlížela se. Couvala jsem k autu.
,,Katherine!" křikl ten hlas, až jsem nadskočila. Tenhle hlas rozhodně nepatřil Peterovi. Takže jsem tu nemusela hrát žádné divadélko, které by stejně zabralo určitě jen na Petera.
„Ale já nejsem-" otáčela jsem se, když mne ledové ruce chytli za krk a jedním škubnutím zlomily vaz. Au, zatraceně moc to bolelo. A já padala do temnoty. Vystavená nebezpečí, které mohl útočník naskytnout. To nebylo rozhodně dobré...

Konec první série... :)

Druhá série bude přidávána od 30. 9.!! :) Snad se vám bude líbit jako tahle, protože.. Wau! Přes 1000 přečtení, s perlou jsme určitě nikdy nemyslely, že naše povídka dosáhne takových čísel, takže všem, kteří to čtete, hvězdičkujete, komentujete a máte s námi trpělivost, DĚKUJEME!!!

A těšíme se s další sérií, která ponese název: Lost in the Past.
Úvodky, které pro tento příběh budou na blog.cz, můžete uvidět už tady. :)