Následky

*27*

Z pohledu Alex:

„Tak takhle vypadá rande?" oči se mi vykulily jako by chtěly vypadnout ze svých důlků a má hlava se otočila směrem, kde se právě nacházela Annie.

„Ne," odsekla naštvaně a zmateně se procházela po pokoji.

„Hledáš něco?" zeptala jsem se zvědavě.

„Jo, pár věcí," pokračovala dál v kratkých odpovědích na moje dlouhé otázky.

„A jakých?" má zvědavost byla opravdu veliká.

„Tvojí odvahu, ženskost a hlavně sebeúctu, ale to je marný. Tyhle věci by u tebe nenašel ani samotný Sherlock Holmes, protože je někdo zakopal kamsi do černé díry na dno tichého oceánu, který z toho jak jsi byla nemožná určitě začal křičet." na konci svého dlouhého proslovu trochu zvýšila hlas a konečně se posadila.

„Ha, ha, ha moc vtipný" pronesla jsem ironicky a zvedla obočí.

„To je spíš k pláči než k smíchu Alex, musíš to zkusit znovu," v očích se jí zableskla jiskra, jako by právě přišla na ten nejlepší nápad.

„To jako, že s ním mám zase mluvit? Ani náhodou, zbláznila si se? Ty nevíš, co se dneska stalo?" začala jsem vyšilovat a přitom kolem sebe divoce máchala rukama.

„Klid, tentokrát budeš připravená. Představ si, že jsem Daniel" udělala dramatickou pauzu a pokračovala dál v tomhle nesmyslném divadle.

„Ahoj Alex, jsem rád, že jsi přišla. Moc ti to sluší," snažila se o nasazení vážného, mužského hlasu, ale to se jí nepovedlo a já podlehla záchvatu smíchu.

„Ale no tak, s tebou se nedá pracovat," trochu si postěžovala, tentokrát už svým hlasem a já se nepřestávala smát. Za chvíli se můj hlasitý smích ztratil a já plácala rukama okolo sebe jako opilý lachtan.