NIKOTIN

Jonathan

Žluté camelky se při ranním sluníčku doslova zabarvily dozlatova. Sluneční žár příjemně pálil na čele a cigarety se leskly tak moc, že z toho bolely oči.

Jonathan byl zrovna na snídani se svou nejlepší kamarádkou Alice, která z duše nenáviděla jeho návyk v podobě vdechování zla - teda tak tomu aspoň říkala. K cigaretám měla vždy velký odpor. Zato Jonathan si je postupem času celkem oblíbil.

Samozřejmě, že se to snažil nějak omezit, ale nešlo to.

Nebyl ani tak závislý jako spíš oddaný. Nepotřeboval cigaretu co pět minut, ale už si zvykl, že si denně aspoň jednu zapálí.

Rána v Paříži měl nejraději. Všude byl neskutečný klid.

Talíř plný palačinek, které byly polity medem a zasypány borůvkami, voněl přes celou ulici. Není divu, že takhle brzo už měli v restauraci plno. Té vůni nedokázal nikdo odolat.

„Dneska borůvky jo?"Jonathana z myšlenek odtáhla otázka Alice, která měla právě teď plnou pusu svých palačinek. Usmál se a sundal si sluneční brýle.

„V trafice nebyly borůvkové camelky a ty víš, že je zbožňuji. Nějak si to musím vynahradit." vzal nůž a ukrojil si kousek na vidličku.

„Mohlo mě to napadnout. Nechceš s tím už přestat?"

„Jednou stejně umřu."

Takhle brzo ráno spolu nikdy moc nemluvili, jen se kochali výhledem z terasy na zdejší ulici a rozplývali se nad vůní teplého medu na jejich snídani.

Každý den se odehrávalo to samé a Jonathanovi se tenhle malý stereotyp líbil.

Starší budovy dodávaly ulici historickou atmosféru, mezi domy a restauracemi byly lavičky obklopené dlouhými černými lampami. Pokud někdy budete mít tu odvahu si tam sednout, měli byste si dávat obrovský pozor, ať se s lavičkou nepřeklopíte na zem. Nejlepší varianta by byla si tam sednout ve dvou, každý na jedné straně kvůli stabilitě.

Chodník byl už celkem zchátralý, každá kamenná kostička byla v úplně jiné výšce, takže to tu děti měly opravdu těžké, když se zde učily jezdit na kole. Ještě se Jonathanovi nestalo, aby tu viděl někoho projet aniž by nespadl. Těšil se na den, až se to někomu povede.

„Proč tady vlastně chodíme?" Alice prolomila mrazivé ticho a podívala se na Jonathana.

„Protože tu dělají nejlepší palačinky ve městě," Jonathan si ukrojil sousto, „a stejně nemáš co dělat v 9 hodin ráno."

„Spala bych."

„Zbytečná věc." pravou ruku opřel o roh židle a druhým začal pomalu srkat kakao.

Alice nikdy moc nechápala věci, co Jonathan říkal. Většinou mluvil v přesmyčkách a různých heslech, které Alice nedávaly vůbec smysl, ale nikomu to nevadilo. Nějak si na to zvykla a vřele poslouchala všechno, co za to ráno její nejlepší kamarád vyslovil.

Jonathan vzal krabičku camelek ze stolu, povytáhl jednu cigaretu výš než ty ostatní a namířil na Alice. „Dáš si?"

„Zbytečná otázka, nemyslíš?" usmála se, spolkla sousto palačinek a jasně Jonathanovi naznačila, ať to dá od ní pryč.

„Jednou si se mnou stejně zapálíš." vytáhl z kapsy zapalovač.

„Jak to víš?"

„Doufám."

Jonathan si zapálil cigaretu a vdechl první várku teplého kouře, který ho vždy zahřál na plících.

Měl to rád. Vždycky to bude mít rád.