Roger Rabbit [czech]

Nic to není. Nic mi nění. Nic se nestalo. 

Proč se pořád ještě snažím? 

Třesou se mi ruce. Svět mě neslyší. Možná, že jenom nic neříkám.

"Haló? Já jsem pořád ještě tady," usměju se a na tvářích mi hoří slzy. Štěstí. Jakto, že radost tolik bolí? Já jsem pořád ještě tady. Já ještě dýchám. Dýchám?

Smích mě pálí v krku. Je to už tak zatraceně dlouho. Úsměv je jako rána, která se nezahojí. Buším do čtyř stěn pokrytých prachem a ještě něčím. Bořím se do sněhu a nemůžu udělat ani krok. Kde jsou? 

"Zajíčku, Zajíčku." 

"Jsem Roger, lásko."

"Zajíček Roger."

"Nesměj se mi, Judy."

Stačí jen ten kousíček. Raz, dva, tři. Prsty na její páteři. Její vlasy ve tváři. Proč voní jako svoboda, když je úplně stejně zamčená, jako já? Brouká si a je zoufale rozbitná. Pod kůží vystupují kosti, milion kilometrů zlomených nervů. Znám příběh, který mi povídá. I její hlas, klouzavou elektřinu za tmou zorniček. Je to pohádka. O nás dvou.

Končí šťastně. Končí kolébavě, končí zavřenýma očima a propletenými prsty. Nekonečná únava, když se topíš. Tma je hladká, měkká, polštářová. Stačí ji obejmout. Stačí se usmát a říct: "Jsem tady. Vem si mě. Nemusíš mě vracet. Není komu." Když usneš, všechno se vyrovná. Nebe bude zem a zem bude nebe. Já budu její Zajíček a ona moje tichá ukolébavka ze zmoklé pavučiny. Budeme se lesknout ve slunci a na nebi se objeví duha. Propletem se. Je jen kousíček ode mě. Proč se jí nesmím dotknout? 

Je vlajka ze zlata a krve a sněhové mlhy. Spí. "Judy, lásko, vstávej."

"Chci spát, Zajíčku. Jen pět minut." 

Směju se. Srdce mi naráží do žeber a je moc velké, než aby se mi do hrudního koše vešlo. Křičí moc nahlas, než abych ho mohl přeslechnout. Hlava mlčí, zkouší odvrátit uslzené oči. Já ještě pořád věřím na šťastný konce. 

"Však víš. Zapomenou tvoje jméno. Zapomenou tvůj příběh. Budeš prostě číslo. Složka papíru a hromada nedořešených problému. Budou vrtět hlavou, až to příště zase zkusíš a nepovede se ti to. A už tě ani nezkouší opravit, protože už dávno poztráceli součástky. Umřít musí být - já nevím, ale asi krásný."

Přestávám vrtět hlavou. Přestávám to hledat v řádcích textu v jejích očích. A oni nás trhají na kusy. Ještě pořád. 

Vidím jen tu chvíli, dýchám jen pro ni. Jen pro ten okamžik. A svět mě nemůže vidět ani slyšet. Pravda v jejích očích mě děsí. Krvácí. Jen aby naposledy věděla, že žila. Na rtech má úsměv jako Šípková Růženka a ve vlasech tisíc motýlů s křídly z uschlých růží. Jsem její. 

"Zajíčku? Proč mě neobejmeš?"

Ona je moje. Živá víc, než když žila. V červeným závoji, ruce vztahuje k nebi. 

"Neodcházej."

"Je čas, abych šla. Rogere."

"Jsem Zajíček, vzpomínáš?"

"Ne. Ty jsi něco... někdo víc." Poprvé tomu věřím.