MEMENTO MORI *[CZ]*

22. MORS ULTIMA RATIO

MORS ULTIMA RATIO

Smrt je posledním důvodem všeho. Smrt vše končí.

Zase jsem tam seděla.

Bez slz jsem se dívala před sebe a nechtěla tomu věřit. Před pár dny byl v pořádku a nyní se ocitl pod těžkou přikrývkou špinavé hlíny.

Ach, toužím tě znovu potkat.

Tváří v tvář. Pohlédnout do tvých očí. Spatřit tam svůj odraz a taky lásku, kterou k sobě chováme. Líbat tě, objímat tě a...

Jedna slza si našla cestu ven, následně se přidaly další a další. Vzlykala jsem a těžce popadala dech, když mě pláč celou ovládl. Kmitala jsem svým tělem dopředu a dozadu a dívala se na jediné místo, kde jsem mohla spatřit tvou tvář.

Na hřbitově.

Zlatem vyryté tvé jméno se lesklo v ranním slunci, větřík kolem mě lehce profukoval a nenechával mé vlasy na pokoji.

„Miluji tě, Kai" zašeptala jsem a podívala se na jasně pomněnkové nebe.

„Myslela jsem si, že tu budeš."

Otočila jsem se za hlasem a byla to Mio.

„Ahoj," řekla jsem.

Přisedla si ke mně. Objala mě, jako matka objímá svou dceru, a sdílely jsme spolu bolest z jeho nečekaného odchodu.

„Aki se po tobě často ptá. Nechceš někdy přijít na návštěvu? Všichni tě moc rádi uvidí."

„Hm, jo. Někdy se stavím."

„Já vím, že když nás vidíš, tak vidíš i jeho. I když tu Kai není, tak tě stále bereme jako součást rodiny, ano?"

„Já vás taky, Mio."

„Nebuď tu dlouho, je zima. Zatím pa," rozloučila se Mio a políbila mě do vlasů.

Říká se, že smrt všechno končí.

Ale moje láska neskončila. Stále žila. Stále obývala buňky mého těla. Smrt vše končí pouze jednostranně. Milovaný se ocitne na lepším místě (věřím v to) a pozůstalým se život obrátí v noční můru.

Jak má člověk žít s takovou bolestí?