MEMENTO MORI *[CZ]*

18. AMOR FATI

AMOR FATI

Osudová láska.

„Jsi moje osudová láska, Bex!"

„Eh, co? Věříš v osud?"

„Hm, ano. Nikdy jsem nebyl tak šťastný."

„A toho se právě děsím, že přece člověk nemůže být jen tak dlouhodobě šťastný. Není to přirozené. Osud s námi krutě hraje, a že po dvou dobrých dnech přijdou čtyři špatné."

„Neboj se, já tě ochráním. Budu se snažit, abychom nacházeli štěstí každičký den, i když se ti muže zdát ten nejhorší. Nikdo to nemá v životě lehké, ale vždycky máme tu moc některé věci měnit, a když ne, tak změnit svůj přístup k nim."

„Kai," řekla jsem a políbila ho na ústa. „Miluji tě, ty můj osudový muži! A nechtěla bych nikoho jiného na kráčení životem, než jen a jen tebe."

„Miluji tě, tak moc tě miluji!"

Mířili jsme do taneční školy slečny Poppy a „nejhorší" zima za posledních dvacet let dle novinových titulků nám vůbec nebránila v docházení do práce.

Nacvičovala jsem se svými žáky ve věku šestnáct až dvacet novou choreografii. Contemporary mělo jiný náboj než dancehall. Ale popravdě, milovala jsem kontrasty. Nebylo nad štiplavé kari jídlo na polední oběd a to v doprovodu s dortíkem red velvet. Nacvičovali jsme celou hodinu, potili jsme se a spalovali přebytečné kalorie.

Den v tanečním duchu zvolna plynul, skupiny tanečníků se měnily, a sedmá večerní se stávala trvalým časem jít domů.

Domů... do nového bytu, kde jsme bydleli poslední týden.

Kai během několika dnů sehnal krásný dvojpokojový byt. Měla jsem vážné podezření, že to tajně plánoval nějakou dobu. A ta rychlost byla beztak způsobená tím, že ho měl v rezervaci. Třípatrový činžák měl poslední volný byt a nacházel o pár ulic blíž jeho rodičům a sestře. Mio měla každým dnem rodit a ráda mě děsila tím, jaká skvělá to budu teta.

Ach, do háje!

Zpátky k bytu. Zařídili jsme si ho podle sebe a naše hnízdo vypadalo útulně.

Byl to náš domov.

Ložnice v barvách královské modré nechala krásně vyniknout bílému nábytku. Jedna obří šatní skříň, menší komoda a ideální postel pro dva se sloupky. Sametové povlečení s puntíky a plno „čtvercových věcí" na pořádnou polštářovou bitvu. Na parapet jsem nám pořídila pár rostlinek. Druhý, větší pokoj se proměnil v obývák. Třímístný gauč karmínové barvy přitahoval pozornost u celoplošně polepené zdi. Byla to dvakrát zvětšená fotografie západu slunce u našeho jezera. Chlupatý koberec stejné barvy jako gauč se rozprostíral pod konferenčním stolkem z borovicového dřeva. Minimalistickou obývací stěnu doplňovala šedá televize, byl to dárek. Kai měl úžasné rodiče, vypomohli nám finančně takovým způsobem, že nám prostě nic nechybělo. Uprostřed pokoje se pak nacházel masivní stůl se čtyřmi různobarevnými židlemi a vázičkou s čerstvou růží.

Každý den jsem dostávala jednu.

Každý den jiné barvy.

Vedle vchodových dveří stál stojan na kabáty a hned kousek dál se táhla béžová kuchyňská linka ve tvaru L. Nové spotřebiče se moc nehodily k opotřebovanému prostoru pro vaření, ale časem jsme plánovali přetřít dvířka jinou barvou. Kai chtěl černou, já zase bílou. Takže naše kuchyň měla vypadat v budoucnu jako šachovnice. Koupelna čistě bílá nabízela prostornou vanu se sprchou a závěsem těžce identifikovatelné barvy, porcelánový záchod vedle pračky a hranaté umyvadlo se zlatým zrcadlem. V malé chodbě se tyčily dvě částečně vestavěné skříně, kde se nacházel zbytek našich věcí. Důležitých i blbostí, kterých jsme se nechtěli zbavit.

Náš dům (byt!), náš hrad.

Tam, kde bydleli dva milenci spojení osudem.