Vrah: V temnotě

Kapitola II.

Před pěti týdny

Stála naproti zrcadlu. Byla v koupelně, ve starém činžovním domě, kde dlužila už několik týdnů za nájem. Pohodila svými vlasy a shrnula si je na jedno rameno. Zahleděla se do svého odrazu a byla ráda, že vidí známou tvář. Tu dívku znala dobře. Měla za sebou krušné chvíle. A nyní ji trápil ten dopis. Ten zatracený dopis! Objevil se v její schránce. Jen tak. Bez odesílatele, bez příjemce. Když ho uviděla, považovala ho za žert. Kdo v dnešní době píše takové dopisy? Na starý sežloutlý papír s rudou pečetí? Otevřela ho bez přemýšlení. Nebrala ho jako něco vážného. Ne tak, jako ho bere nyní.

Po přečtení dopis zmuchlala a položila do popelníku. Vzala zapalovač a nechala dopis zmizet. Tenhle hloupý vtip ji ani nepobavil, ani nezajímal. Možná nějaký její známý, který zná její adresu a chtěl její pozornost. Možná ji chtěl vystrašit, možná pobavit. Nepodařilo se. Evelyn to nezajímalo. Vůbec. Měla v té chvíli svých starostí dost. Její přítel ji nechal, přišla o práci, na školu nemá a na bytu dluží. Ještě se zabývat nějakými vtípky. Proč by ji měl zajímat ten dopis?

"Jdi do staré továrny. Co nejdříve. Je tě tam potřeba. Čeká tam na tebe," stálo v závěru dopisu.

Nezajímalo ji to. Kdo ví, kdo ji ten dopis do schránky hodil. Třeba psychopat. Třeba někdo, kdo ji nemá rád a počká si tam s kamarády a baseballovými pálkami. Ne, to nemá zapotřebí. Nemá důvod tam chodit. Z dopisu zbyl jen popel a ona už na něj nemyslela.

Asi hodinu poté uslyšela výkřik. Krátký a úderný.

V tu chvíli seděla v obývacím pokoji a listovala ve svých knihách, aniž by vnímala jejich obsah. V sekundě výkřiku knihu upustila na zem a sevřela pěst. To dělávala pokaždé, když ji něco náhle vyděsilo. Vstala a naklonila se do okna, ze kterého shlížela na parkoviště, částečně vykácený les a tu starou továrnu. Tu starou továrnu.Evelyn se zhluboka nadechla. Není tak těžké napsat dopis, ve kterém někdo vyhrožuje vraždou a ještě jednodušší je požádat kamarádku, aby zaječela, říkala si. A takovým blbostem já pozornost věnovat nemusím, snažila se přesvědčit sama sebe, že je vše v pořádku, ačkoli ve skutečnosti věděla, že to v pořádku není, a že ten, kdo ji ten dopis poslal možná skutečně zabil nějakou dívku, přesně tak, jak to sliboval Evelyn.

Zavřela okno a ještě chvíli sledovala továrnu skrz sklo. Potom se zahleděla na popel, který zbyl v popelníku po dopise, vzala si boty a klíče a zabouchla dveře.

Továrna byla od jejího domu vzdálená asi pět set metrů. Nepršelo, trochu svítilo slunce, jako to bývá uprostřed podzimu, jen vítr ji rozhazoval vlasy.

„Jaký by to byl asi pocit, kdybys měla na svědomí život a smrt nevinného člověka? Jak by ses asi cítila, Evelyn?"

Kráčela dál, přes chudý les až k velkému betonovému jezeru, které dříve bylo součástí továrny. Před ní se pomalu zvětšovala veliká šedivá budova, která z jejího okna vypadala malá jako šperkovnice. Vešla dovnitř obrovským otvorem na dveře a objevila se v prázdném prostoru. Místo stropu byla okna s mléčným sklem, půlka z nich byla vymlácená. Stěny byly jen drsný, hrubý beton, ty se asi od té doby nezměnily, pomyslela si Evelyn. Na zemi ležela vrstva prachu, kusy sutě a střepy. Samotná budova byla dlouhá desítky metrů, a tak si Evelyn nevšimla mrtvoly, pomalu hníjící až v rohu továrny. Pokračovala po prašné podlaze dál a prohlížela si veliké stoly, které možná dříve sloužily k chodu továrny, i když slyšela, že veškeré nástroje byly odvezeny. A už je to pěkná řádka let, co byla tahle továrna zavřená.

Pomalu, jako kdyby Evelyn zapomněla, proč tam vlastně šla. Jako kdyby zapomněla, že ji tam dohnal její vlastní strach. Strach z dopisu, z vraha, ze smrti a sama sebe. A přesně na tenhle strach si vzpomněla, když uviděla to, co vidět měla.

Ta dívka ležela na zemi tak nevinně, jako kdyby ležela na měkkém květinovém paloučku. Ovšem krev, která stále ještě tekla dál po podlaze, vyděsila Evelyn natolik, že si ústa zakryla rukou, aby zábranila výkřiku, který se jí z plic tak horlivě dral ven. Ta dívka vykřikla, když ji vrah bodl do srdce, pomyslela si Evelyn. Teprve potom udělal to ostatní. Uříznutý malíček na levé ruce, kus vyříznutého masa na klíční kosti, jako by vrah chtěl oběti přiřknout náhrdelník. Ale ta rána v jejím srdci... jako kdyby do byla brána, kterou se dostala veškěrá krev z jejího těla, veškerá síla, všechno, co z ní dělalo lidskou bytost je teď pryč. Teď je jenom hromada masa, čekající, až ji někdo odveze a pohřbí.

Evelyn se odvrátila a běžela bez zastavení až domů.