15. Kapitola: Arcana Spirit

3.2K 217 4
                                    

Ještě hodnou chvíli jsem ležela u Ellina těla a brečela. Cvičili nás k tomu, abychom neprojevovali city, ale nyní to nešlo. Bylo to tak nečekané, nepředvídatelné a ještě k tomu mě přijela pouze navštívit. Kdyby mě poslechla, nebo já byla víc důsledná ve svých rozkazech... Neměla jsem ji sem vůbec nechat vstoupit.

Opět na mne doléhala tíha mých chybných rozhodnutí a já se odtáhla od Ellie.

„Je mi to líto. Je to moje chyba." Řekla jsem plačtivě. Položila jsem jí s opatrností na zem. Ještě chvíli jsem klečela u jejího těla, z tohoto stereotypu mě vytáhl až hlas v sluchátku.

„Moonová! Okamžitě do Lokiho cely! Někdo tam míří a od nás není." Ozval se mi v hlavě Furyho hlas a já mlčky přikývla.

„Jdu tam." Snažila jsem se znít silně, ale myslím, že se to moc nevedlo. Prudce jsem vstala a rychlým korkem odcházela od Elliina těla. Nakonec jsem se na něj ještě otočila a utřela si slzy.

„Vrátím se." Zašeptala jsem a rozběhla se ke schodišti, vedoucím do podzemního vězení, kde jsme drželi Lokiho.

Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale i tak jsem se hnala dál. Až po notné chvíli jsem si uvědomila, že všechny mé zbraně leží na zemi v chodbě plné mrtvých lidí. Měla bych se vzchopit. Dvakrát jsem se nadechla a opět se rozběhla chodbou k jeho cele. Již z dálky jsem zahlédla, jak se k jeho cele blíží po zuby ozbrojená blondýna.

Zpomalila jsem a začala tiše našlapovat. I přesto jsem šla rychle. Rychleji než ona a tak jsem se k ní dostala ve chvíli, kdy natahovala ruku k tlačítku, které otevírá celu.

Napřáhla jsem se a rozkopla jsem se nohou k její hlavě.

„Dával bych si pozor..." Řekl nezaujatě Loki, jako by snad nešlo o jeho osvobození. Než stihla vražedkyně zareagovat, skopla jsem jí k zemi a s ní i kapuci, brýle a chránič obličeje.

V tom rozrušení jsem si nestihla všimnout, že tvář patřící blondýně, patří mně známé tváři. Skočila jsem na ní a dala jí pěstí do obličeje. To už i ona byla ve střehu a po této ráně mi obmotala nohy okolo krku a odhodila mě od sebe. Kotoulem jsem se dostala opět na nohy a rychle si prohlédla tvář dívky, která již na nohou stála taky.

I přes krev na obličeji a roky kdy jsme se neviděli, jsem ji dokázala poznat. Amelie Rivera. Moje bývalá kamarádka, která na konci prváku utekla z operační akademie. Z překvapenosti mě dostal až její hlas.

„Překvapená?" Otázala se povrchně a já se opět dostala do koncentrace a soustředěnosti.

„Jak jsi mohla?" zakřičela jsem na ní. „byla to tvoje kamarádka! Zabila jsi jí!" Zakřičela jsem na ní. Emocionální bolest se měnila ve vztek. Byla zabitá někým, koho považovala za bývalou přítelkyni. Měla jsem chuť ji zabít vlastní rukou, ale mé tělo se nedokázalo pohnout a drželo si třímetrový odstup.

„Ta kulka patřila tobě," odpověděla klidně a vytáhla nůž. „takže to doděláme." Dopověděla klidně a vyšla proti mně. Na tváři jí hrál šílený úsměv a nůž několikrát protočila. Soustředila jsem se na nůž v její ruce. Udělala jsem dva kroky dopředu a dostaly jsme se obě na dosah.

Rozmáchla se nožem a já se mu vyhnula tím, že jsem se sehnula. Nohou jsem vykopla a podkopla Amelii nohy. Spadla, ale to jí nezabránila v tom, aby spadla přímo na mě s nožem namířeným na můj krk.

Přidušeně jsem vyjekla a zachytila její zápěstí těsně nad svým krkem.

„Nezabiju tě, pokud se přidáš k nám!" Řekla a já víc zatlačila proti její ruce.

Agent {Avengers}Kde žijí příběhy. Začni objevovat