MEMENTO MORI *[CZ]*

1. DIES ADIMIT AEGRITUDINEM HOMINIBUS

DIES ADIMIT AEGRITUDINEM HOMINIBUS

Čas zbavuje lidi trápení. Čas hojí rány.

„Ne! Ne, to se nestalo! Ne!"

Zařvala jsem do prostoru kolem sebe.

Místnost se prudce naklonila. Nábytek se svezl na jednu stranu a po hlasitém nárazu explodoval. Trosky uvězněné v dusivém dýmu putovaly kolem mojí osoby v mohutném víru. Zírala jsem nepřítomně před sebe. Dech se mi zadrhával ve staženém hrdle a horké slzy si našly cestu ven. Hrubě jsem zaťala nehty do masa svých obnažených paží.

V hlavě se mi přehrávala jediná věta.

Stále dokola a dokolečka.

Zranění neslučitelná se životem.

ZRANĚNÍ. NESLUČITELNÁ. SE ŽIVOTEM.

„Ne!" Hlas se mi tříštil o bílé stěny, které zuřivě praskaly. Omítka padala dolů. Hlasivky mi selhaly, když jsem chtěla vyslovit poslední otázku.

Proč?

Čas hojí rány, to jsem slyšela od té děsivé nehody mnohokrát.

Dny, týdny, měsíce, roky? Jak dlouho? Nikdo to jistě nevěděl. Pokoušeli se nesměle odhadovat. Nepovedlo se jim to. Nikomu! Dávali zbytečné rady na léčení zármutku. Čas mi nepřipadal jako hojivý balzám na smutek, který jsem nosila ve svém srdci.

NE!

Čas jít dál.

NE!