Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 25

Stálo ve zprávě a já si na jednu stranu oddechla. Možná i z části toho, že Harry buď bude spát, nebo ho kluci někam vytáhli, teda aspoň doufám. Když jsem se rychle osprchovala, dala jsem si na sebe svůj nejpohodlnější svetr, legíny a boty. Uvědomila jsem si, že za celou dobu jsem se ani jednou nekoukla do zrcadla, možná to bylo tím, že jsem se ani nemalovala, takže jsem se v tom okamžiku koukla do zrcadla a nestačila se divit. Měla jsem rudé oči, ale i přes to všechno, že by mě někdo mohl vidět, jsem se opět nemalovala.

Když sem si vzala mobil, abych zkontrolovala, jak na tom s časem jsem, byla jsem docela ráda, že je jedna hodina ráno a nikdo mě neuvidí, takže to byli další bonusové body pro mě. Vzala jsem si taxík a jela jsem ke klukům. Nechtěla jsem vytahovat auto, nechtělo se mi ani řídit, protože nerada řídím rozrušená. Cesta mě popravdě docela uspávala, což jsem ani trochu nečekala podle toho, co jsem naspala. Nemusela jsem ani zvonit, Louis stál venku a čekal na mě.

„Ahoj Lousi." zamrčela jsem, jak jsem k němu přišla.

„Ahoj Rach." řekl vesele a obejmul mě.

Obejmula jsem ho nazpět a usmála jsem se. Nečekala jsem ho s veselou náladou, zrovna když jsme se s Harrym takhle pohádali, takže mi bylo jasné, že mu to musel říct, proto jsem si i myslela, že mě nebude mít už tak moc rád. Ale kluci vždycky říkali, že mu na tom, co si kdo udělá mezi sebou, nikdy nezmění jeho názor na něj. A já v to momentálně doufala.

„Pojď, nebudeš tady mrznout, vidím jak si oblečená."

Rukou mě vzal kolem ramen a táhnul dovnitř domu. Když jsme přišli konečně do tepla, sedla jsem si na sedačku a Louis hned vedle mě. Z části to bylo velmi nepříjemné, nevěděla jsem co čekat. I když popravdě bylo snad všem jasné, co od toho rozhovoru mohu čekat.

„Rachel chtěl jsem si s tebou promluvit o Harrym." řekl a koukl se na mě s trošku lítostným pohledem, protože věděl, že mi takhle debata nebude příjemná, proto mě chytl za ruku, abych věděla, že je semnou.

„Všimla jsem si, myslím, že jsme tohle oba věděli. Lousi, mám tě moc ráda, ale nevím sama, co teď mám dělat, hrozně mě to bolí, co udělal. Vím, že ho Taylor furt miluje, a já se jí nemůžu nikdy vyrovnat. Je stejně slavná, fanoušci by ji měli rádi a přijde mi, že všechno je hodně komplikované."

Začali mi po tvářích téct slzy, zase. Neuměla jsem to zastavit, ne teď, ani kdybych chtěla. Nevím co to semnou bylo, nikdy jsem taková nebyla, až od té doby co se mi do cesty teda spíš do života připletl Harry. Byla jsem citlivá skoro na všechny témata, co se týče jeho osoby, nás nebo mě. Bylo to hrozné.

„Hej Rach, nebreč, prosím jenom nebreč."

Řekl to snad tím nejlítostnějším hlasem, co měl v zásobě a já si připadala jako ještě větší troska než doposud. Cítila jsem jak se jeho ruky obmotali okolo mých ramen a přitáhl si mě víc do hrudi. Byl to příjemný pocit, ale ne tak příjemný jako když to dělá Harry.

„Nevím, co mám dělat, vážně. Je to hrozné." přiznala jsem barvu a byla opřená o jeho rameno.

„Hele Harry poslední dva dny nevyšel z pokoje, vážně se mu stýská. A věř mi, snažili jsme se ho vylákat i na karamelky a nešel a to je co říct."

Dokázala jsem si živě představit jejich akci, jak ho lákají ven z pokoje na karamelky. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem u Harryho v pokoji víc než u sebe, byli jsme schopní být zavření několik hodin v pokoji a nevylést ven. Pamatuji si, jak nás jednou lákal na karamelky.

„Miluje karamelky." podotkla jsem ten fakt a trochu se usmála.

„Myslíš, že se mu stýskalo, i když byl s ní? Já si myslím, že ani ne."

„Rach, dost, on se s ní sešel jenom proto, aby tě chránil, když vás tehdy viděla na té střeše, chtěla dát anonymní článek do novin, kvůli tobě a tvé minulosti, Harry se to dozvěděl, proto za ní šel, aby tě chránil. Věř mi prosím." odpověděl s pohledem upřeným na mě a stále se usmíval a pevněji mi zmáčknul ruku. Můj mozek se snažil zpracovat to, co mu teď Louis řekl.

„Myslíš to vážně?" zeptala jsem se, se strachem v hlase a podezíravě na něj koukla.

„Ano, koukni na mě, znám ho mnohem víc než kdokoliv jiný. Miluje tě, víc než kohokoliv jiného nebo něco. Teda zbožňuje i karamelky, ale ty se tam teď nepočítají."

„Děkuju." obejmula jsem ho, co nejpevněji mohla.

„Mimochodem je nahoře, spí, už dva dny nevylezl z pokoje. Myslím, že by uvítal rozptýlení."

Jeho ruka, kterou měl na mých zádech, mi tlačila na záda, asi proto, abych konečně vypadla se sedačky a šla za ním. I když se snažil, stále jsem se nemohla hnout z místa. Vím, že bych měla jít, ale bála jsem se, bála jsem se jeho reakce. Odstrkovala jsem ho neprávem.

„Dobře, hlavně mě už nevytlačuj z té sedačky, máš docela sílu, nejde proti tobě bojovat navždy."

Rychle jsem se zvedla ze sedačky a popošla jsem k točenému schodišti a vyšla nahoru. V hlavě se mi vířilo tolik myšlenek, jak konečně začít naše rozhovor po dvouch ignorujících dnech, co jsme spolu nemluvili. Jenže můj proud myšlenek mi narušila rána, která se ozvala z dolního patra.