Nač si hrát?

#10

„Lukáš, o-ona..."
„Buď zticha, proč mi lžeš?! Bouchla jsi se o dveře!" začal zvyšovať hlas a ja som nadskočila. Prečo jej všetci veria? Je to sviňa. Nič iné. Nebude mi kaziť život a novú kariéru, o ktorej som tak dlho snívala. Jednoducho nebude.
„Peter, môžeš mi prosím sľúbiť, že na naše skúšky nebude chodiť Lea? Moc ťa prosím," prosila som zúfalo a na Petrovi bolo vidieť, že sa práve rozčúlil. Bože, prečo mi nikto neverí?
„Co proti ní všichni máte?! Lukáš ti zase něco nakecal? Sakra nechte mě žít, nechte mě, abych konečně měl přítelkyni, dopřejte mi to konečně sakra!" zareval. „Veď ja ti prajem, aby si bol šťastný, ale ja som si s Leou jednoducho nesadla. Nemáme sa rady už teraz, nechcem ju stretávať."
„Hm, fajn. Jak chceš." povedal rýchlo a odišiel vo svojom aute. Išla som späť na svoj ​​hotel a začala si hľadať nejaký byt, aby som mala kde bývať, keď budem musieť zostať v Česku.

*Petr*

     Nechápu, co proti ní všichni mají. Je skvělá, milujeme se. Nic by nikomu neudělala, na to je moc hodná. „Leo, už nebudeš chodit na naše zkoušky, dobře?" snažil jsem se to říct co nejklidněji jsem v tu chvílo uměl. „Proč jako?" vyjela na mě, „Verunka si stěžovala?! A to jako budeš věřit jí nebo co? Ona tě chce sbalit, proto mě tam nechce, abych jí nemohla zabránit!" Lea měla černé oči a mně to docvaklo. Určitě mě chce, vždyť jinak by s Leou problém neměla. Lea mě má, proto ji Verča nesnese. Už je mi to jasný. Už mi otevřela oči. Lea na naše zkoušky bude chodit, ať se to Veronice líbí nebo ne.

     „Umíš to?" zeptal jsem se Verči a ona přikývla. „Za deset minut jdeme na stage, tak se nějak psychicky připrav. A vezmi si to černobílé tričko, ať k nám ladíš."

     „3...2...1... Jdeme na to!" Hromadně – já, Lukáš a Verča jsme vběhli na pódium.