Nač si hrát?

#6

„Kde jsi byl tak dlouho proboha?!" vyváděla zuřivě Lea. „Víš jak jsem se o tebe bála?!" pokračovala dál a dál. „Bála jsi se o mě a nebo o to, že bych si našel jinou..?" odvrátil jsem s neutrálním výrazem a Lea nechápavě zírala, jako bych jí ublížil co nejvíce pohár zranitelnosti dovoluje. „P-promiň, já.. Jsem vyčerpanej a nevím pořádně, co říkám. Dobrou noc," rozloučil jsem se a šel do ložnice. „Kde jste byli?" vstoupila mezi dveře a opřela se o futra, zatímco já si sundaval hodinky, chystajíc si odpočinout. „Na schůzce s děvčaty." Pořád na mě nechápavě zírala a zlostí začala rudnout. „A teď už mě omluv, chci spát." zdůraznil jsem, přestal ji vnímat a ponořil se do hlubokého spánku a říše prapodivných snů, které pro mě tehdy ani nebyly reálné.

Seděl jsem na posteli a Lea kmitavou chůzí přišla ke mně. Byla zvláštní jak vzhledově, povahově, tak i chováním. Její hnědé oříškové oči se zbarvily do červena a ona se mi podívala hluboko do očí. Ovlivňovala mé myšlenky, chování i pocity. Měl jsem chuť spáchat sebvraždu, pak se choutky ale proměnily na zabíjení ostatních, a poté mé myšlenky vyhasly úplně... Jedním jediným a rychlým hmatem mi vnikla do duše. Nechal jsem ji stoupit do své hlavy, a já se instinktivně zvedl a pomalým, jistým krokem odcházel vstříc hřbitovu. Čas na hodinách ukazoval dvanáctou hodinu a zvony v kostele právě odbíjely půlnoc. Kapky deště prudce dopadaly na mou hlavu, ve které už ale nebyla pouze má duše. Prošel jsem obrovskou, chladnou louží a podíval se jí vstříc. Uviděl jsem svůj odraz a zděsil jsem se... Je ze mě zrůda.

Po celém pokoji rozezněl otřesný, hlasitý zvuk budíku. Měl jsem chuť ho roztřískat a po kompletním probuzení ho nahradit dalším, stejně jako ve videu z HoggyTour. Jen zádrhel byl, že další budíky už nemám, a tak jsem ho jen vypl a s neochotou vstal.
Vešel jsem do kuchyně a když jsem uviděl, že Lea telefonuje, zalezl jsem za roh a odposlouchával její telefonát. Poslední dobou je totiž jiná. Je divná a nepříjemná.
„Neboj, Petra tam dostanu, ať se mu to líbí, nebo ne. Ať chce či nechce. Ať ho to bude stát život či duši." Vytípla hovor s pro mě záhadnou osobou. Otočila se čelem ke mně. Mé nynější pocity se nedají popsat slovy. Cítil jsem strach, ale taky odpor, opovržení a rozpaky. V očích se jí zaleskla červená barva a ona šla blíž ke mně.

#Lee