Subaru's Little Sister

1. část

Bylo krásné letní ráno.
Venku už zpívali ptáčci a nebe bylo bez mráčků. Shaniu už probudily sluneční paprsky, ale z postele nevylezla. Místo toho se převalila znovu na záda a sledovala bílý strop.
Dívce je čerstvě 16 let. Má nádherné dlouhé a vlnité vlasy bílé barvy s růžovými konečky. Její oči byly velké a krásné, o tom nikdo nemohl pochybovat i přesto, že měla každé oko jiné. Levé měla růžové jako její konečky a její pravé oko mělo barvu spíše do červena. Její pleť byla bledá, že by si někdo myslel, že vstala z mrtvých, nebo že se jedná o upírku. Ale Shania byla jen normální dívka s normálním životem.
Svému bratrovi Subarovi byla sice dost podobná vzhledem, ale nikoli chováním.

Nedávno Shanie Subaru poslal vzkaz, že má přijet do sídla za ním. Kdo Shaniu znal, věděl, že je velmi zodpovědná a na svůj věk se o sebe dokáže postarat.
Jenže Subaru to chtěl po svém.
Filsdale, malé městečko, ve kterém dívka žila, leželo kousek za Tokyem bylo místo blízko hor a lesů.
Bohužel nedávno z lesů začali vylézat agresivní a hladoví vlkodlaci. Ti v noci chodili do města a vkrádali se do domů lidí krást jídlo a nebo rovnou vzali jako jídlo člověka.
Proto Subaru rozhodl, že pro jeho malou sestřičku bude bezpečnější, když jí bude mít na očích.
Dřív Subaru často jezdil za ní, aby se ujistil, že se jí nic nestalo. Shania mu jasně dávala najevo, že ochranu nepotřebuje, ale Subaru si to nemyslel.

To, že 18letý Subaru má mladší sestru až do teď nikdo nevěděl.

Shania slyšela, že v sídle by bydlela s bratrem a delší pěticí upírů. Moc o nich ale nevěděla, protože kdykoli o nich s bratrem chtěla mluvit, vždy jí jen řekl, že jsou otravní. Jenže pro něj je otravný skoro každý.

Ví jen to, že jsou tam dva starší upíři Reiji a Shu. Potom Laito, který věčně nosil klobouk. Ayato, který si myslel, že mu všechno patří. A mladší upír Kanato, který sebou stále táhl plyšového medvídka.

O sídle jí řekl jen to, že je to celkem velká a stará budova.

Nevěděla co od toho má čekat, ale docela se těšila.

Vstala z postele a šla se osprchovat. Potom si vyčistila zuby, trochu se nalíčila a nakonec si své vlasy stáhla do culíku. Potom šla ještě naposled zkontrolovat, jestli má opravdu vše zbaleno.
Ve svém červeném kufříku měla všechno dokonale poskládané a roztříděné.
Ještě si chvíli sedla na postel a myslela na to sídlo a upíry. To, že ona upír není, jí nikterak nevadí a to, že někdy bratrovi půjčila svojí krev, na to už si zvykla.
Nikdy nikdo nezjistil, jakto, že se Shania nenarodila jako upír.
Byla to taková záhada.

„Crr, crr!"

Někdo zvonil. Seběhla jsem dolů po schodech a zatáhla jsem za kliku vchodových dveří.

Stál tam vysoký starší muž. Jeho vlasy a knír byli stejně šedé jako jeho pronikavé oči.

"Slečna Shania Sakama?", optal se mě.

„Ach, ano. Co potřebujete?", řekla jsem.

„Slečno, Vy jste snad nedostala vzkaz od svého bratra?"

Vzkaz jsem sice dostala. Ale nestálo v něm, že si pro mě přijede osobně nějaký sluha.

„Jistě, jistě, že mi přišel ten vzkaz. Počkejte prosím chvíli, půjdu si pro věci."

Muž přikývl a já jsem přišla do mého pokoje. Vzala jsem si kufr a sešla dolů. Muž mi ochotně vzal kufr a potom mi i otevřel dveře od černého dlouhého auta. Připadala jsem si jako někdo slavný.

Když jsme vyjeli, mlčky jsem sledovala míhající se krajinu. Dívala jsem se na malé domky, parky a obchůdky které jsem teď musela opustit.
Netrvalo dlouho a brzy jsme vyjeli z Filsdale. Projížděli jsme lesem. Najednou na mě začala padat únava, ale nechtěla jsem usnout.

Nakonec mě spánek přemohl a já usnula.

O 4 hodiny později

Začala jsem se probouzet. Zjistila jsem, že se krajina této oblasti od Filsdale celkem liší. I presto, že bylo léto, to tu mělo takovou smutnou atmosféru.
Muž si asi všiml, že už jsem vzhůru a tak promluvil.

„Slečno, už jsme skoro u sídla."

Přikývla jsem, „Dobrá."

Brzy jsem už viděla to sídlo. Bylo mohutné. Bylo postaveno z šedých kamenných cihel. Mělo i pár věžiček. Obdivovala jsem tu obrovskou budovu.

Později jsme zastavili před velkou železnou bránou.

„Pardón slečno, ale budu muset neodkladně odjet, budete muset najít svého bratra a ostatní bez mé pomoci." podíval se ve zpětném zrcátku na mě.

„To je v pořádku, já si poradím", usmála jsem se.

Tak jsem tedy s kufříkem vystoupila z auta, které odjelo.
Stála jsem před tou obří bránou a stále jsem si to tu všude prohlížela. Prošla jsem bránou a vykročila jsem po kamenné cestě směrem k domu. Okolo mě bylo snad sto růží. Vystoupila jsem po schodech a zaklepala jsem na mohutné veliké dveře.