Ztracená

Kapitola 4

Hope
Součastnost

Když se vzbudím, cítím kolem pasu něco těžkého. Je to mužská ruka. Otočím se a spatřím ho. Asthona. Tak jsme se spolu konečně vyspali.

Musím uznat, že párty asi byla velmi dobrá vzhledem k tomu, že si nic nepamatuju. Cítím se dost malátně a mám velkou kocovinu.

Natáhnu se po přívesku vlka na mém nočním stolku. Zapnu si ho kolem krku. Byl to dárek od otce. Teta mi ho dala k 16-tým narozeninám. Celou tu dobu ho pro mě schovávala. A teď je konečně u mě. Líbí se mi. A celkem se hodí k té přezdívce, kterou mi dala teta - ,vlček'. Občas bych chtěla být vlkem. Cítit svobodu, volnost. Cítit vítr v kožichu musí být skvělé. Ale zpátky k normálním věcem. Většinu nenormálních věcí, které se mi prohánějí mozkem, si musím nechat pro sebe. Teta je velmi přísná a za takové myšlenky by mě nepochválila. Ale má mě ráda jako vlastní.

„Dobré ráno," ozve se vedle mě. Asthon se vzbudil. Klesnu zpět k němu do peřin a přitulím se. „Dobré," zamumlám jako odpověď. „Jak ses vyspala?" zajímá se. „Hmm... Celkem dobře, když opomenu fakt, že ses skoro celou noc vrtěl a navíc jsi chrápal," odpovím mu. Lehce ho škádlím. Nechrápal, jen se stále vrtěl a navíc... „Kradl jsi mi peřinu," dodám se smíchem. Začne se smát a povalí mě pod sebe. Následně cítím, co mu provádím a on toho začne využívat. Jeho boky se napasujou přesně tak, abych neměla jinou možnost, než je obejmout mými stehny(fakt nevím, jak to napsat:)) Za chvíli mě začne líbat na krku, pod uchem, pokračuje podél čelisti až na bradu a tam se lehce zdrží než se lehce zmocní mých úst. Nejdřív jeden koutek, pak druhý a za chvíli už má jazyk v mé puse. Dál pokračuje v lehkém útoku na má ústa. Za moment se odtáhne. „Co mi to děláš, Hope? Byl jsem takový typický zlobivý kluk, ale pak jsem ve škole potkal tebe. A víš, co to pro mě znamenalo? Od té chvíle jsem nemohl myslet na nic jiného než na tebe. Postupně jsem začal odmítat všechny holky a chtěl jsem jen tebe. Frustrovalo mě to. Mohl jsem mít jakoukoliv holku ze školy a najednou to nešlo," těžce si oddychne. Co JÁ mu způsobuju? Haló! Já jemu? On si nevšiml, jak na něj čučím v podstatě 99,9% času, který trávím ve škole? Že bez toho, aby se na mě usmál nebo jen podíval, nemůžu skoro žít? Že bez něho jsem jen pomalu umírající troska? Že bez něho jsem jak květina bez vody?

„Já tobě? Já tobě?! Od chvíle, co jsem tě poznala, nemůžu prakticky začít den bez tvého úsměvu nebo pozdravu! Já z tebe totálně šílela a nemohla dělat skoro nic," přiznávám. „Stejně jako ty jsem mohla mít jakéhokoliv kluka. A najednou jsem potkala tebe. A pak kvůli jedinému tvému pohledu nebo úsměvu bych byla schopná dát duši ďáblu, jen aby ses na mě podíval. Zní ti to povědomě?" ptám se. Štve mě, že si myslí, že je v tom sám. Já mu propadla hned v první sekundě, co jsem ho viděla.

Už to budou skoro 3 roky. Tehdy mi bylo 15 a přistěhovali jsme se sem. Už od té doby jsem posedlá Asthonem. A až teď zjistím, že na tom je podobně jako já.  „Tak s tím něco uděláme!" řekne a významně na mě mrkne. „Hope Mikaelson poctíš mě a budeš mojí holkou?" zeptá se a tím mi totálně vyrazí dech. Myslí to vážně?

„Jestli to myslíš vážně, pak ano. Bude mi velkou ctí," odpoví mu. Z očí mu na chvilku zaplane zlost. „Jestli to myslím vážně? To si děláš srandu, ne? Hope, řekni mi, že si děláš srandu!" vyjekne na mě. Leknu se. Takového ho neznám. Děsí mě. „Promiň. Jen po těch letech, kdy jsem po tobě jen tajně slintala, tomu nemůžu uvěřit," omluvím se. I když by se měl omlouvat on. A zdá se, že mu to došlo. Najednou má kajícný pohled v očích. „Promiň. Já jen... Omlouvám se," řekne a dál se tváří omluvně.

Copak mu jde odolat? S tím štěněčím pohledem na tváři? Já mu rozhodně odolat nemůžu. Myslím, že by toho nebyl nikdo schopen. „Odpouštím ti. A velmi ráda bude tvoje holka," usměju se na něj. „Ale mám jedno pravidlo. Nevím, jak pro koho, ale pro mě celkem zásadní," tázavě se na mě podívá a čeká co ze mě vypadne. „Když se tě nějaká holka nebo kdokoliv zeptá jestli jsi zadaný, tak odpověď bude ANO! Chápeš? Protože já jsem celkem žárlivý člověk a nechceš mě vidět rozzlobenou!" dořeknu s mrkáním a nevinným úsměvem na rtech. Chvilku na mě kouká a pak udělá něco, co mě totálně zarazí. On se rozesměje! „Tak tohle pravidlo bude platit i pro tebe! Protože jsi správně řekla, že jsi žárlivá, tak já taky. Tohle budu rád dodržovat. Ale ty taky," usmívá se jak měsíček na hnoji. A mě se uleví. „Tak s tímhle dokážu žít," odpovím mu.

Jsem tak ráda. Teď bude celý můj život perfektní. Mám skvělého přítele. Mám báječné, i když lehce praštěné nejlepší kamarádky. A tetu. Sice přísnou, ale má mě ráda. A vychovává mě, jak nejlíp dokáže. Vychovává mě tak, jak by si to přáli rodiče. Tak, aby na mě byli pyšní. Vše bude perfektní.

Kdybych jenom věděla, jak rychle se vše změní a jak rychle se celý můj ,perfektní' život zhroutí asi bych se tak neradovala. Protože to, co přišlo potom, bylo neskonale horší. A nejhorší věc na tom všem byla ta, že jsem cítila, že jsem do toho byla narozena. Že jsem pro tohle byla narozena. Že celý můj dosavadní život směřoval k tomuhle okamžiku. A se všemi změnami, které přišli, přišli i noví lidé. A já se mezi nimi cítila, jako mezi rodinou. Jako bych je znala od mala. Jen jsem litovala, že tam se mnou není teta. Určitě by je milovala stejně jako já. Sice mi do života přinesli násilí a vraždy, krev a jen samé trápení, ale za nic na světě bych je nevyměnila. Jsou pro mě jako rodina.

--////-----/////--------//////-------
Ahoj!! Po velmi dlouhé době jsem zpět s novou částí. Zatím moje nejdelší. Má rovných 1000 slov. Přidávám tak dlouhou jako omluvu. Snad se vám bude líbit.

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala, ale chodila jsem na brigádu od rána do večera a navíc jsem byla na chatě bez wifiny. Zítra jedu na týden do Rakouska🇦🇹❤️. Taky bez wifiny. Takže zase přístí v sobotu bude další část. Jinak slyšeli jste o tom útoku v Nice? Co si o tom myslíte??🇫🇷🇫🇷😢😢

Ještě jednou se omlouvám. Přeju pěkné počtění a děkuju, že čtete můj příběh. 🤗😘