Ztracená

Prolog

Utíkala. A plakala. Co jen provedla? Co komu udělala? Měla se tak dobře... Myslela, že má kamarády, kterým na ní záleží a přítele, který ji miluje. Vše však byla lež. Jak jí to mohli udělat? Stále byla celá od barvy a krve... Jak to vysvětlí tetě?

Z hrdla se jí vydral vzlyk. Co se to stalo? Ještě ráno byla normální, ale teď... Ale to není tak úplně pravda, že jo? ozval se tichý, přesto otravný hlásek v její hlavě. Ta síla, co jsi cítila, tu už znáš. A nelži mi! Jsem tvé svědomí, takže tě znám... pokračoval ten hlas.

Měl pravdu. Už jednou takhle vypadla z režimu „normálního dítěte". Tehdy to bylo jen malé, nevinné rozbití skleničky. Ale teď? Zabila je všechny! Přes slzy si nevšimla, že už dorazila domů. Co řekne tetě? Pravděpodobně nic.

Nebude muset říkat ani slovo. Teta ji rovnou vyhodí. Otevřela dveře a šla do pokoje. Modlila se, aby si jí teta nevšimla. Nepovedlo se. Teta si všimla, že dorazila a začala se vyptávat: „Co se stalo? Proč jsi červená? Hope, co jsi provedla?" ptala se. To byla pro zmatenou dívku poslední kapka. „Nic jsem neudělala! Ale ty si vždy o mě myslíš jen to nejhorší, že jo? Vždycky když se něco stalo, tak jsi vinila mě! A já končím!" řvala dál. A pak se ozvalo lup! a byl konec. Teta ležela na zemi se zlomeným vazem. Dívka chvíli jen koukala a pak zase v slzách klesla na zem vedle své tety. „Promiň. Měla jsi pravdu. Vždycky jsi jí měla. A co udělám já? Zlomím ti vaz. Ale od teď už nikomu neublížím, slibuju! Od teď budu nový člověk. Sbohem, teti!" vzlykala dívka. Ještě chvíli se koukala na tělo tety a pak se rozhodla. Už ví, co udělá! Sbalila se. A pak dům zapálila a dívala se jak dům, kde vyrůstala se hroutí v plamenech. Svůj slib se rozhodla splnit. Ví, že se nemůže vrátit zpět, ale byla odhodlaná ničeho nelitovat. Své tajemství si ponese s sebou až do smrti. Stále a navěky.

——————————————————
Ahoj! Začala jsem psát novou povídku o Hope. Snad se vám bude líbit. Prolog je takový kratší na ochutnání. Má jen 350 slov. Snad se bude líbit!:D