FIX (fan fiction w/Larry Stylinson)

○ kapitola 4. ○

Zamyšleně jsem koukal na pomuchlaný papír s telefonním číslem, který mi Marry dnes odpoledne dala do kapsy a již několikrát se snažil přinutit na něj zavolat. Možná je to skutečně moje poslední naděje? Možná, ale skutečně jenom možná byl nejvyšší čas na to, abych svou situaci začal řešit? Pravdou je, že když jsem se o tom snažil mluvit s Liamem nebo s někým z týmu, tak mě obvykle zdvořile odpálkovali s tím, že toho mají sami hodně a neví si s tím poradit a na nikoho jiného jsem jednoduše neměl kontakt.

Navíc - ačkoliv jsem si to nechtěl ani pomyslet - věděl jsem, že Styles proplouvá všemi předměty naprosto excelentně. Především v poslední době jsem si toho začal dobře všímat a, i když bylo jasné, že to má díky nulovému sociálnímu životu a nekonečnému šprtání, někde v koutku duše jsem mu občas záviděl. Líbila se mi ta představa, že bych aspoň na chvíli byl podobně neviditelný jako on. Dokud jsem ho neviděl v přítomnosti Marry, prakticky jsem ho ve třídě nezaregistroval. Natož mimo ní. Až ode dne, kdy jsem ji dovezl domů, jsem si ho občas všiml na chodbě v doprovodu dvou podivínů, či na společných hodinách - jako právě na matice.

Ještě chvíli jsem hypnotizoval těch několik čísel a nyní si už byl jistý, že nemám co ztratit. Vyťukal jsem tedy ta čísla do mobilu a akorát se zamyslel nad tím, jestli mám radši volat nebo psát zprávu, přičemž jsem si uvědomoval, že nemám sebemenší tušení, jak ho o to požádat. Neboť to se mi neskutečně příčilo. Především prosit o pomoct někoho, koho jsem ještě před několika týdny nazval loserem. A to přímo před jeho sestrou, která k němu neskutečně vzhlížela a mluvila o něm pouze obdivně. Bylo zřejmé, že ho nadevše adorovala.

"Hej, potřeboval bych pomoct. Marry mi na tebe dala číslo. Můžeš mi napsat, jak by to mohlo probíhat? - Louis"

Naposledy jsem ještě zaváhal předtím, než jsem zmáčkl tlačítko odeslat, ale nakonec to hodil za hlavu a s povzdechem dal příkaz k odeslání. Netrvalo to ani pět minut a displej mobilu se sám od sebe rozsvítil, což doprovázela pronikavá vyzváněcí melodie. 

„Halo?" zeptal jsem se nejistě, když mi došlo, že mi volá Styles a přešel k oknu, za nímž byla tma jako v pytli. „Co jsi na tom, že mi máš napsat a poslat instrukce ohledně dalšího postupu nepochopil? Myslel jsem, že patříš mezi ty chytřejší."

„Nesnáším textování, hrozně to zdržuje," odpověděl stručně a, dle tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že i dost rezervovaně.

„Takže... jak se domluvíme?" povzdychl jsem si upřímně, nesnažíc se to absolutně nijak zakrývat.

„Zítra po škole na hřišti. Tam to znáš, fotbalisto, nebo ne?" odpověděl stroze a na konci si do mně jemně rýpnul.

„Zítra mám trénink," zaprotestoval jsem okamžitě, neboť představa, že by mě někdo ze školy nebo dokonce z týmu viděl v jeho přítomnosti, mě upřímně vyděsila.

„Tak hned po něm, kapitáne. Budu tam," pronesl rozhodně a, než jsem stačil jakkoliv reagovat, típnul mi to. Párkrát jsem bezděčně zamrkal a následně si uvědomil, že nad tím nemá cenu vůbec přemýšlet, a proto si šel lehnout do postele, abych se na zítřek pořádně vyspal.

✩ ✩ ✩ ✩ ✩

Celý tým jsem k jejich překvapení propustil dvacet minut před koncem - nechtěl jsem nikomu vysvětlovat, proč se dobrovolně scházím s někým jako byl Styles. Vymluvil se na to, že musím jít k zubaři, a následně počkal skrytý pod tribunami, než jsem měl jistotu, že jsou už všichni pryč. Všechno kolem utichlo, všichni využili volné páteční odpoledne k zajímavějším věcem, než k poflakování po školním areálu, a rychle vyrazila směr víkendové zážitky.