FIX (fan fiction w/Larry Stylinson)

○ kapitola 3. ○

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že jsem byl ráno opět okolnostmi donucený navléct na sebe uniformu a posadit se do lavice. Ugh... uniforma. Zřejmě ten nejotřesnější módní výtvor, co kdy člověk vytvořil. Holkám ubírá na kráse a fyzické přitažlivosti a klukům na docela potřebné důstojnosti a sex-appealu. Ta naše se skládala z čistě-bílé košile připomínající čerstvě napadlý sníh, obyčejné černé vázanky, modrého saka doplněného o stříbrnou výšivkou představující znak naší školy a naprosto neforemné, nepříjemné kalhoty šedé barvy. Jediné věci, které odlišovaly tu naší od těch holčičích, byly stejně šedivé sukně ke kolenům a černé podkolenky.

Seděl jsem zrovna ve zmíněných věcech, jejichž látka mě kousala po celém těle, v učebně tak pro třicet studentů, a byl svědkem té nejnudnější a nejzbytečnější hodiny, jakou kdy kdo vymyslel - na matematice. A upřímně analytická geometrie pro někoho, kdo v budoucnu bude potřebovat maximálně základní kupecké počty, byla užitečná jako nebožtíkovi zimník. A přesně takhle jsem k tomu přistupoval. Na to, až budu jednou počítat výplatu přece nepotřebuji takové pitomosti, do nichž se zamotávám při pouhé myšlence na ně.

„Pane Tomlinsone," vyrušil mě přísný hlas profesora Browna, co místností zazněl ostře jako první hrom nečekané bouřky. Mé oči se okamžitě s popuzením podívaly na jeho tvář a ani se nepokoušely zakrývat, jak moc ho výzva staršího muže otravuje a vyrušuje od přemýšlení a zakreslování fotbalových strategií. „Jestli si myslíte, že to tu letos opět odsedíte, nasimulujete nějakou smrtelnou nemoc, seženete si od někoho výsledky k písemkám a pak to jenom opíšete, tak se velice pletete. Pokud nepředvedete aspoň dostatečný výkon, co se od vás všech očekává, garantuji vám, že nejenom že z matematiky neodmaturujete, ale k maturitě vás ani nepustím," prohlásil výhružně, zatímco ke mně plynulou chůzí šel blíž, aby se podíval pod mé ruce, co všechno jsem si zatím zapsal za poznámky z jeho výkladu. Ačkoliv on sám musel už teď tušit, že toho moc nebylo a já hodiny matematiky využívám k něčemu úplně jinému. „Radím vám, abyste si své fotbalové strategie okamžitě schoval a ve vlastním zájmu se začal věnovat zadaným příkladům k analytické geometrie, než bude pozdě."

„Debil," přecedil jsem skrz zaťaté zuby a vrhl po něm pohled plný nenávisti. Co mi má co kdejaký kretén právo říkat, co mám kdy dělat? Neviděl jsem sebemenší důvod, proč by mi měl zrovna někdo jako on kecat do života. Stačilo, že mi podobné přednášky dávala s podobnou pravidelností moje vlastní matka. Sebral jsem z desky lavice svou propisku a s jasně daným nezájmem pokračoval tam, kde mě to ta nemožná existence donutila přerušit." 

„Pst, Louisi," otočila se ke mně z lavice přede mnou Amanda a slabě mě šťouchla do ruky ve snaze získat mou pozornost. S protočením očí jsem k ní hlavu nakonec zvedl a s lhostejným kývnutím ji naznačil, že ji momentálně poslouchám. „Kdybys chtěl, můžeme se na to společně dneska podívat. Ráda ti pomůžu a... naši stále nejsou doma," šeptla a smyslně se kousla do spodního rtu, přičemž se její oči blaženě přivřely.

„Na tvou nabídku ti odpovím otázkou - pamatuješ si, jak to dopadlo naposledy, když jsi tvrdila, že mi chceš pomoct s matikou?" poznamenal jsem zamračeně a cítil, jak se mi slabě našpulily rty. Náš krátký rozhovor mi připomněl jednu z naších společných nocí, kdy jsem u ní usnul a následně mě vzbudil její pištící hlas s tím, že její rodiče se vrátili domů dřív, než tvrdili, přičemž jsem ve tmě - abych nevzbudil jejich podezření - hledal po jejím růžovém pokoji rozházené kusy oblečení a rychle opouštěl její pokoj oknem. Což s přihlédnutím k tomu, že jsme se spouštěl z balkonu z druhého patra byl celkem zázrak, že jsem si nic nezlomil a vcelku v pořádku se dostal domů. Jenom ten test, na nějž jsme se spolu učily, skončil na pětku. Stejně jako ten její.