Hudbou k Lásce

4. Část

Stál jsem venku s pusou dokořán a jen tak zíral do prázdna. Ten polibek mě... zaskočil, ale nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. Stále jsem na sobě pociťoval Kimovi horké rty v něžném skoro až dětském polibku. Nevědomky jsem zvedl ruku a přejel si dvěma prsty po spodním rtu, který přímo hořel po dalším. Neschopen jasných myšlenek jsem se jako voodoo panenka dopotácel do svého pokoje, kde klidně oddechoval Leo. Úplně jsem zapomněl na převlékání, takže jsem ve svém špinavém oblečení a dokonce i v botech padl do měkkých peřin hotelového pokoje, abych mohl uvítat sladkou říši snů. Jenže nic takového nepřicházelo. Mé myšlenky se kutálely sem a tam a stále se vracely jen a jen k jednomu. Ke Kimovi. Nedokázal jsem vyhnat z hlavy jeho sladké rty, chutnající po třešních, ani jeho úsměv, když se mnou tancoval v klubu a ani jeho mírně růžové líčka a když jsem zavřel oči, uviděl jsem jeho neskutečně krásnou barvu očí. Nakonec, jsem i přes nemalou námahu usnul ztrácejíc se v zemi snů. Snů o něm.

Já jsem ale idiot! Mohl jsem snad udělat větší blbost? ,,Ne, nemohl." Odpovědělo mi mé svědomí.
Nemohl jsem se tam teď vrátit. Ne, když jsem si uvědomil, co k Chaovi cítím. Ne, když jsem to teď celé úplně pokazil. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

Ani nevím, jak dlouhou dobu jsem strávil venku. Ale když jsem se chystal odejít ze studené lavičky v parku, nad stromy se pomalu vyhouplo slunce. Paprsky postupně osvětlovaly krajinu okolo a probouzely k životu okolní dění. Po dlouhé době jsem se konečně zaposlouchal do zpěvu ranního ptactva a jen tiše sledoval, jak se okolo mne první lidé vydávali do práce. Zatímco oni čile spěchali za svými povinnostmi, já začínal na sobě pociťovat únavu. A i když jsem neměl moc hlad, vylovil jsem z kapsy pár drobných na snídani.

_____________

Hned co jsem otevřel dveře našeho apartmánu, spatřil jsem na gauči sedět Hongbina, v klidu si popíjející kakao. ,,Kime? Kde jsi doteď byl?" Přiběhl ke mně s ustaraným výrazem ve tváři. Pak si ale musel všimnout mé bezradnosti, takže mě popadl za ramena a přesunul vedle sebe na gauč. ,,Hongbine... Udělal jsem strašnou blbost..."

"Aah!" Vykřikl jsem ze spaní. Dnes je to už po třetí, co jsem se probudil ze snu o Kimovi. " Ehm... Cha? Co se děje?" Vedle mě ležel rozespalý Leo. "Promiň, že jsem tě probudil, jen nemůžu spát." "Zlý sen?" "No... to právě nevím." Leo se na mě podíval tázavým pohledem a přisednul si blíž. "Povídej." Neměl jsem zrovna velkou chuť říct Leovi, co se vlastně stalo, ale vím, že když si Leo něco umane, neodradí ho vůbec nic. Pomalu a šeptem jsem mu vylíčil všechno, co se dnes v noci odehrálo. Sny jsem ale pro jistotu vynechal. Leo celou dobu napjatě poslouchal a nehnul ani brvou, což bylo celkem strašidelné. "Cha.... ty máš Kima opravdu rád, že?" Zíral jsem na něho jak na zjevení. "Co? Já? Ne, jak tě to napadlo? Ha...haha!" Začal jsem se nervózně smát, přičemž jsem se poškrábal na zátylku. "Radši už vstávej a běž si sbalit, protože za chvíli vyrážíme na letiště." Rychle jsem zalezl do koupelny a shodil ze sebe oblečení, abych si mohl zalést pod sprchu. Docel ironické, když jsem právě vyhnal Lea, aby si šel zabalit věci, ale potřeboval jsem to ze sebe všechno smýt. 

Po zhruba půlhodinové sprše jsem konečně vylezl, oblékl se a zabalil si věci. Poslední věc, která zbývala, byla přenést věci z hotelového pokoje do auta, které už na nás venku čekalo. "Leo! Jdeme!" Zavelel jsem a vyšel jsem ze dveří pokoje. Na chodbě jsem však okamžitě někoho srazil. Samozřejmě koho jiného, než Kima.

,,Wow..." Poznamenal Hongbin chvíli po tom, co jsem domluvil. ,,Nečekal bych, že bys první krok udělal zrovna ty," řekl a při samotné představě se pousmál. ,,Hongbine! O to tady přece vůbec nejde! Já potřebuju zařídit, aby jsme si já a Cha udrželi odstup!" Naštval jsem se na něj, protože měl z celé této situace celkem dobrou zábavu.

,,Dobře, dobře... Nerozčiluj se. Vždy jsi pro mě byl a stále jsi, jako o sedm měsíců starší bratr a slibuju, že na chatě u Kenových prarodičů udělám cokoli, jen aby jsi s Chaem neskončil sám. O. K.?"

,, Děkuju ti,“ láskyplně jsem jej obejmul a šel se sbalit.

Zrovna jsem tahal z pokoje svůj poslední kufr, když se dveře sousedního pokoje prudce otevřely a osoba v nich to nabuřila přímo do mne. ,,Kime?!“ Vyjekla ona osoba a nebýt Hongbina, stojícího opodál, který mě postavil na nohy, musel bych Chaovi čelit sám. ,,Je čas vyrazit, ne?“ Zachránilo mne mé umělecké dílo a v tu ránu mě za ruku táhlo z hotelu přímo do auta.

Díky bohu za to, že si Cha sedl do přední části auta, zatímco já zadní třísedadlo sdílel s Hongbinem po levé straně a Hyukem po pravé. Tohle vypadá na celkem pohodovou jízdu...