Project Fallen 2.0

Kapitola 1

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Kapitáne." Řekla bělovlasá dívka s vlasy pečlivě sčesanými do drdolu. Muž, ke kterému mluvila, se koukal do skleněného výklenku do protější místnosti a nevěnoval ji příliš pozornosti. V místnosti za sklem seděla desítka mladých lidí ve věku od dvanácti do dvaceti let. Všichni byli oblečeni do šedivých stejnokrojů, stávajících se z tříčtvrtečních kalhot, jednoduché bundy a bílého trička. Seděli po skupinkách u stolů na lavicích a v klidu, s občasným veselým výsknutím obědvali. Místnost se zdála být obrovská, protože počet lidí v ní ji ani zdaleka nezaplňoval a dělal ji ještě větší. Celá scéna vypadala naprosto normálně a přirozeně, ale na všem se najde vada na kráse. A některé chyby se nedají skrýt tak snadno.

Kapitán odvrátil pohled od obědvajících hybridů a sjel dívčin šedý stejnokroj rychlým pohledem. Do obličeje se jí nepodíval, díval se někam za ni a jeho tmavě-modré oči byly pevné a chladné.

„Nejsem připravená." Nenechala se odradit jeho mlčením a on se stejně tak nenechával odradit od svého mlčení a tak si klidně mlčel dát a očima cestoval po betonově šedých zdech chodby. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se do jejích, nepřirozeně modrých, očí. Byl jen o něco málo větší, ale i tak na ni jeho pohled zapůsobil, a ona si chtě-nechtě začala připadat jako malé neposlušné děcko, které už začíná svými otázkami otravovat všechno v přilehlém okolí. Snažila se tenhle pocit potlačit, ale pevný pohled kudrnatého kapitána ji v tom zrovna nevycházel vstříc. Nastalo ticho a mlčení kapitána ostatně stejně jako, teď ne už tak moc odhodlaný výraz dívky ve stejnokroji, začínalo být nepříjemně těžké a dlouhé. A táhlo se ještě další chvíli, ve které stihla většina obědvajících opustit svá místa a začít odcházet chodbou, ve které doteď stáli sami. Tlumené hlasy procházejících zaplavili chodbu bez oken. Většina z nich kolem dvojice prošla bez povšimnutí, ale pár z nich se, byť jen okamžik otočili a zadívali na nečitelnou tvář kapitána a na rozhořčenou tvář dívky. Pohled malé černovlasé dívenky, zůstal upřený na dvojici asi nejdéle, jakoby se malá dívenka s obvazy zavázanou kůží na rukou a nohou snažila posunout čas a urychlit jejich rozhovor ke zdárnému konci. Upírala na ně své žluté oči s duhovkou staženou do malinkaté škvírky. Snažila se o to tak dlouho, dokud ji za ruku nechytil hnědovlasý chlapec zhruba ve stejném věku a s chápavým výrazem ji neodtáhl po proudu dál chodbou. Nepatrně pajdal na levou nohu a zakrnělý huňatý ocas se přirozeně, i když trochu krkolomně, pohyboval podle rytmu jeho chůze. Hlasy s každým krokem ubíraly na intenzitě, dokud chodba znovu neztichla úplně a zamlklý kapitán znovu nestočil hlavu k výklenku.

Hleděl přes to sklo do prázdné jídelny, pořád stejně obrovské, jen o něco málo-více prázdnější než před tím, pohledem plným přesvědčení a naděje. Dívka nevrle přešlápla z nohy na nohu, ale už zůstala tiše. A zůstala by tiše, naslouchaje kapitánovu mlčení ještě déle, kdyby se kapitán konečně nerozhodl odpovědět na její dřívější otázky s odevzdaným povzdechem.

„Jedná se o klasický postup."

„Právě že nejedná." Oponovala mu se znovu nabytou sebedůvěrou.

„Po dokončení výcviku je každý boje schopný Hybrid přiřazen k jednotce a vysazen do boje." Odrecitoval kapitán jednu řádku z kodexu Výcvikového střediska a tvrdě stisknul čelist.

Dívka ani na chvíli nezaváhala a nadechla se k rychlé odpovědi.

„O klasický postup se jedná pouze v případě zařazení takových, jako jsem já do jednotek složených z dalších hybridů, případně počítá s plnou oddaností členů jednotky bez mutace a s jejich plným vědomím o stávající situaci." Pokusila se o přednes další části kodexu.

Kapitán se odmlčel, ale pouze na chvíli. Zatímco se jeho neprostupná, nečitelná maska pomalu rozpadala, hleděl bělovlasé přímo do jejích nepřirozeně modrých očí se zoufalou prosbou ukrytou v jeho vlastním pohledu.

„Co po mě vlastně chceš, Terro?" kapitán odložil své formální vystupování a nyní k ní přistupoval s téměř přátelským tónem v hlase. Jeho změna ji nijak nepřekvapila ani nezaskočila. „Ještě před měsícem jsi prosila, abychom urychlili tvé datum poslední zkoušky, a teď říkáš, že nejsi připravená? Všemi zkouškami jsi prošla bez větších problémů. Už dokážeš správně používat i svoji mutaci, i když ta je ti v tento moment k ničemu."

„Podle norem, bych měla být přidělena k jedné z jednotek Sirotků jako řádový voják a ne do jedné složené výhradně z lidských vojáků. Na to prostě nejsem připravená. A to nemluvím o faktu, že by neměli o mé mutaci zdání. Pane!" Rozrušením jí zčervenaly tváře a nepatrně zrychlil dech. Nevěděla, co si má počít.

Kapitán sklonil hlavu a znovu si povzdechl.

„Jedná se o dokonalou příležitost, kterou nemůžeme jen tak zahodit. Díky naší nové technologii jsme schopni tvoji mutaci skrýt. Jejím skrytím se ti, co se lidské stránky, nic neztratí. U jiných by to bylo komplikované a skrýt fakt, že dotyčný nemá například, uši by bylo možná složitější, než vysvětlovat proč jsou jako zvířecí. Uvědom si, že nemůžeš nesouhlasit."

Terra se zadívala na své nohy, na bílé boty s lehkou podrážkou, bez tkaniček. Neschopná slova, seznámená s vážností situace v celé její šířce. „Byla bych užitečnější v našich jednotkách." Pokusila se o chabý útok proti kapitánovu tvrzení. Bezvýsledně.

„I kdybych chtěl, nic s tím nenadělám. A jen aby ti bylo jasno, ani nechci. Zítra za úsvitu opouštíš Středisko. Budeš si muset nějak zakrýt oči, možná čočky."

„Nemůžu nosit čočky, řežou mě."

„Potom budeš muset najít jinou cestu."

Ticho znovu zaplnilo prázdnou světle šedou chodbu. Kapitán se rozhodl, že je jejich rozhovor u konce, připraven odejít chodbou za jejími zády.

„Nenávidí nás." Řekla tiše, když ji zrovna míjel. Zastavil se a lehce jí položil ruku na rameno.

„Nenávidí Je." Zašeptal nazpět a stiskl jí rameno. Stáhl ruku zpět a pokračoval ve svém odchodu. „Ukaž jim, že vy nejste jako oni." Prohodil ještě jejím směrem a nasadil si na hlavu svoji čepici. Na povrchu je chladno. Norsko je Norsko.

Ohlédla se za ním, ale ve výhledu jí dělaly problémy křídla. Šedá, obrovská, silná křídla. Některé chyby se zřejmě dají skrýt celkem snadno.

Poznámky autora:

Tahle věc je popravdě to první co jsem kdy napsala a už jednou jsem se kousek pokoušela zveřejnit, ale nepovedlo se... a teď je to tu znovu a novám vlastnoručně namalovaným coverem... hurá... :D Doufám, že se bude líbit... :D