Když se Deanovi nevydaří svatba s Lisou, je velmi zklamán a raněn. Zbylo mu jen sebeobviňování, sny a zaplacený výlet do Rakouska pro dvě osoby. Dean není nijak bohatý, a tak se mu nechce vyhodit drahé lístky jen tak do koše. Místo tedy ex-skoromanž...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Začalo to vcelku nevinně jednoduchou otázkou: „Nejel bys se mnou? Ty, já, kanoistika, hory, krásná příroda a výborné jídlo s pitím. Taková perfektní chlapská jízda," nabídl Castielovi jeho nejlepší přítel Dean.
„Ptáš se mě, jestli bych nejel s tebou na tvoji svatební cestu," snažil si v tom celém udělat Cas jasno a při té otázce nevědomky naklonil hlavu na jednu stranu tak, jak to měl ve zvyku.
„Ne, jasně že ne. Nejsou žádné líbánky, svatba byla zrušena," zavrtěl hlavou Dean a Cas měl chuť odseknout: „Kéž by!" Ale věděl, že by tím svého přítele pouze velmi ranil. Zrušit svatbu před tím, než vůbec začala, by byla určitě lepší varianta než ta, pro kterou se Lisa rozhodla. „Tohle je prostě dovolená... a bude určitě super," upíral svá štěněcí zelená očka Dean na Castiela. „Jen ti nesmí vadit, že budeme mít jednu velkou manželskou postel, ale to není snad tak velký problém." Ne, to by nemusel být problém, sice sdílet lože s Deanem je tak trochu něco jiného než s kýmkoliv jiným, ale nebylo to, jako by byl Cas náměsíčný, chrápal, nebo měl nutkavou potřebu objímat jakoukoliv živou bytost, která leží s ním v posteli. „A když se budeme hádat, nebo se mnou nebudeš chtít na výlet, najdu ti nějakou pěknou slečnu, která by se s tebou válela u bazénu," přemlouval ho dál Dean s narážkou na Castielův staromládenecký život. Na rozdíl od Deana, Castiel byl spíše tichý, klidný a introvertní typ, který nenavazoval mnoho vztahů. Přitom však nebyl vyloženě samotář, alespoň podle toho, jak ho Dean znal.
„Dobře, Deane," kývl Castiel.
„Dobře, mám ti najít společnost?" nepochopil to nejdříve jeho nejlepší přítel.
„Ne Deane, dobře, pojedu s tebou," uvedl svoji odpověď na pravou míru a Dean roztáhl svá ústa do širokého úsměvu. Zadíval se na hladinu, která odrážela poslední paprsky zapadajícího slunce, sedící na konci nábřeží nohama přes okraj k vodě. Možná Dean nakonec nebyl ten nejnešťastnější parchant, který kdy žil.
