Bojovat až do konce

- 13 -

Michael se napřímil, vypnul hruď a pyšně mi ukazoval náboj ve své dlani, zatímco jsem já polykala krev z rozkousnuté tváře. Rameno jsme vyčistili a zavázali, a přišla řada na mě, abych pomohla Michaelovi s jeho obvazy. Ten se ale vzpouzel.

„Nech je být Zoe, počká to do rána, ty se teď hlavně musíš vyspat." Řekl a doprovodil mě do malé ložnice s krásně nadýchanými polštáři. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem ležela na polštářích naposledy, pokaždé mi místo nich pod hlavou ležel kus látky nebo bunda. Lehla jsem si na měkkou matraci a přikryla se přikrývkou.

„Budu spát vedle na gauči." Řekl a otočil se k odchodu. Stačila jsem jej však chytit za zápěstí. Otočil se a tázavě se na mě podíval.

„Neodcházej, zůstaň tu se mnou prosím."

Na tváři se mu objevil úsměv. Obešel postel, lehl si vedle mě a objal mě tak silně, až mě zabolela zraněná ruka, nic jsem však neřekla.

Položil mi tvář na krk a šeptal mi do ucha příběhy, básničky nebo mi broukal melodie písniček, dokud jsem neusnula. Přesně tak, jako to dělávala máma.

*****

První věc, kterou jsem si ráno uvědomila, byla ostrá bolest v rameni. Sáhla jsem si na něj, a zjistila, že obvaz je celý nasáklý krví. Povzdechla jsem si a opatrně se zvedla z měkkých polštářů, do sedu. Chvíli jsem se jen tak rozhlížela po místnosti, která byla zcela obyčejná. Stěny byly nevkusně oblepeny všelijakými tapetami, jinak zde kromě postele nic nebylo. Ani skříň nebo noční stolek. Jak jsem se tak rozhlížela po pokoji, dostala jsem takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Že v té malé a nezařízené místnosti něco velice důležitého chybí. Zamrazilo mě, jakmile jsem si to uvědomila. Michael.

Trhnutím jsem sklouzla z postele a postavila se. Ruka mi  zacukala bolestí a zatočila se mi hlava. Musela jsem se opřít o kolena, abych udržela rovnováhu. Jakmile se mi hlava přestala točit a bolest ustoupila, začala jsem ho hledat.

Přebíhala jsem z jednoho pokoje do druhého, ale nikde nikdo. Napadl mě ten nejhorší možný scénář. Popadla jsem ze stolu pistoli a vyběhla ze dveří. Volala jsem Michaelovo jméno a dívala se všude. Pod auta, do popelnic, do ostatních pokojů. Nikde nebyl. Hlavou mi běhaly ty nejstrašnější způsoby smrti nebo mučení. Představa, že Michael někde trpí jen kvůli mě, mi dodávala energii a výdrž. Snažila jsem se nepropadat panice, ale mé tělo odmítalo dýchat. Musela jsem se zastavit a pokusila se zhluboka nadechnout, což se mi po pár vteřinách podařilo, ale strach mě neopouštěl, naopak vzrostl. 

Stála jsem tam, uprostřed malého parkoviště, v zakrváceném oblečení a se zbraní v ruce. Naštěstí kolem nebylo ani živáčka, takže jsem neměla svědky svého záchvatu paniky, ale přece jen jsem musela z parkoviště zmizet. Začala jsem se otáčet kolem dokola a hledala jsem nejpravděpodobnější cestu Michaelova únosu. Pokládala jsem jeho nalezení za nemožné, když tu mi padl zrak na malou červenou kapku na silnici přímo přede mnou. Naklonila jsem se nad ní a snažila se domyslet si, co by to mohlo být. Napadlo mě to zcela okamžitě, jen co zavál vítr směrem ke mně a do nosu mě udeřila ta ostrá pachuť kovu. Krev. Zvedla jsem hlavu a vešla přímo do lesa.

Šla jsem klidně, snažila jsem se našlapovat co možná nejtišeji, abych nic a nikoho neupozornila na svou přítomnost. Po pár minutách začal les houstnout a já se snažila neslyšně prodírat hustým porostem. Trhala jsem překážející větvičky, odsouvala ztrouchnivělé dřevo. Nade mnou byla vidět jen hustá, zelená pokrývka z korun stromoví.

Šlápla jsem na suchou větvičku a ta se pod mou vahou zlomila. Nakrčila jsem se, stiskla zbraň a zaposlouchala se do hrobového ticha. Nic. Uklidnila jsem se, rozhlédla se kolem sebe, a když jsem viděla všude okolo jen jednotvárný les, otočila jsem se a vydala směrem k penziónku s nadějí, že se tam Michael na konec objeví.

Šla jsem a byla klidnější, přemlouvala jsem sama sebe, že se Michaelovi nic nestalo, že šel třeba zaplatit první noc, nebo že si potřeboval zavolat. Byla jsem již skoro na parkovišti, když se ozval bolestný výkřik. Zprudka jsem se otočila a rozběhla se za tím zvukem. Už jsem nedbala na to, zda mě někdo uslyší, bylo mi vše jedno, neuhýbala jsem větvím, a nechala jsem je, aby mě šlehaly do tváře, potřebovala jsem se co nejrychleji dostat k Michaelovi. Několik metrů od místa, kde jsem předpokládala, že se Michael nachází, jsem se zastavila. Nic nebylo slyšet. Zhluboka jsem se nadechla a přikrčená se plížila k malé mýtince porostlé mechem. Rostl tam malinový keř obsypaný narůžovělými plody, Michael seděl vedle něj a držel se za kotník, který mu pomalu natékal, nadával a pokoušel se sesbírat popadané maliny.

Ten pohled mě pobavil, nevím proč, ale připadalo mi, že mám proti němu najednou navrch. Chtěla jsem si z něj vystřelit, a tak jsem se k němu pomalu a téměř neslyšně přiblížila, a položila mu ruku na rameno. Čekala jsem, že se lekne, a ne, že mě popadne za paži a přehodí si mě přes sebe a hodí mě na zem tak prudce, až ztratím dech. Pokoušela jsem se nadechnout, ale nešlo to, hlava se mi motala, postřelené rameno pulzovalo, a já po chvíli omdlela.